Písmař Pavel Teimer

podnázev: revolverrevue.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: bubinekrevolveru.cz
rok vydání: 2015/05/18
jazyk: český

web: http://www.revolverrevue.cz/jan-solpera-pismar-pavel-teimer

poznámka:
-
Vzpomínku na dávno zemřelého přítele nedovedu uvést jinak než obvyklou frází: letos na jaře uplynulo osmdesát let od narození a čtyřicet pět let od smrti písmaře a grafika Pavla Teimera. Patřil ke generaci, která se začala profesně uplatňovat ve druhé polovině šedesátých let. Jeho život byl plný konfliktů, které řešil nekompromisně, hlavně vůči sobě. Jeho neukončené dílo stále ukazuje sílu talentu a intelektu svého tvůrce. Na Pavla Teimera by se nemělo zapomenout.
Pocházel ze severovýchodních Čech, narodil se 6. dubna 1935 v Lázních Bělohrad. V roce 1952 začal studovat na Vyšší škole umělecko-průmyslové v Praze, která se v roce 1954 stala Střední odbornou školou výtvarnou, později známou jako „Hollarka“. K jeho spolužákům patřili například malíři Pavel Nešleha a Zdeněk Beran, malířky a ilustrátorky Eva Bednářová a Kateřina Černá. Velmi brzy si ujasnil svůj umělecký cíl. Chtěl se plně věnovat práci s písmem. U mladého člověka, který nepostrádal malířské nadání, byla taková raná vyhraněnost značně ojedinělá a už tehdy prozrazovala silnou individualitu. Pro složité existenční problémy, které na něj v letech studií doléhaly, se dostával, ovšem mimo výtvarné disciplíny, do role vzdorného studenta, nerad se podřizoval konvencím střední školy.
Po maturitě v roce 1956 byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru profesora Františka Muziky. Se svým profesorem ani se spolužáky v ateliéru si bohužel od začátku studia nerozuměl. František Muzika měl do detailu vypracovaný pedagogický program, v němž se první tři roky v pravidelných intervalech střídalo studium vývoje latinky s kresbou a malbou podle modelu. Teprve ve vyšších ročnících byla do studia zařazena tvorba plakátů, knižní grafika včetně ilustrací a ve výjimečných případech práce na návrhu vlastního písma. V žádném případě pro Františka Muziku nebyla přijatelná touha studenta věnovat se od prvního ročníku jen a jen tvorbě písma. Většina žáků Muzikova ateliéru byla na svého profesora patřičně a oprávněně hrdá. Jeho malířská tvorba tehdy zůstávala ukrytá za zdmi jeho pracovny, po roce 1948 nesměl a nechtěl vystavovat a jeho obrazy znal jen malý okruh přátel. Ale Muzikovy práce z oblasti knižní typografie byly uznávány jako nejvyšší, klasická hodnota. Tehdy se také připravovalo k vydání jeho monumentální teoretické dílo Krásné písmo, na jehož přípravě se po technické stránce podíleli i někteří studenti. Pavel Teimer mezi „hodné muzikovce“ nezapadl, nechtěně se v prostředí ateliéru opět dostal do role rebela. Po dvou semestrech studium přerušil a z Vysoké školy uměleckoprůmyslové odešel.
Čekaly ho dva roky vojenské prezenční služby, což ani na konci padesátých let nebyla radostná perspektiva. Ocitl se u běžného vojenského útvaru, což znamenalo kromě jiného absolutní ztrátu soukromí, ani sporadický volný čas nemohl věnovat tomu, čemu chtěl. V roce 1959 byla vypsána celostátní soutěž, jejímž cílem bylo podnítit výtvarníky k tvorbě nového krásného českého knižního písma. Z pohledu začínajícího písmaře to byla velká příležitost ověřit si v konkurenci s jinými, i renomovanými tvůrci své schopnosti. Soutěžní návrh se měl předkládat na samostatných čtvercových kartách, provedený černou tuší, pokud možno bez retuší, ve velikosti 12 cicer, což odpovídá asi 54 mm. (Samozřejmě bez pomoci počítačů, o nichž se tehdy nikomu ani nesnilo.) I v ideálních podmínkách klidného ateliéru práce na takovém úkolu představovala mnoho hodin soustředěné práce. S úlevou od běžných vojenských povinností nemohl Pavel Teimer počítat. Aby získal potřebný čas, zvolil řešení v podobě bolestivého sebezranění. Soutěž ve stanoveném termínu v roce 1960 obeslal návrhy, které vycházely ze základních proporcí francouzské renesanční antikvy. Nevyhrál, vítězem byl Josef Týfa se svojí geniální antikvou. Teimer nezískal ani žádnou z vedlejších cen. Ale René Murat tehdy napsal: „Grafické kvality návrhu i okolnosti jeho vzniku vedly porotu k závěru, že s tímto čtyřiadvacetiletým návrhářem se ještě u tvorby typografického písma setkáme.“
Po návratu do civilního života byl Pavel Teimer od roku 1960 zaměstnán jako technický a výtvarný redaktor ve Státním pedagogickém nakladatelství v Praze. Taková každodenní práce naštěstí neutlumila jeho zaujetí tvorbou vlastního písma. Pro nové chápání písma jako samostatného výtvarného fenoménu měla v šedesátých letech velký význam nově zaváděná polygrafická technologie, fotosazba, která osvobodila obraz písma z kovového sevření pravoúhlé písmové kuželky. To, co je v éře počítačů samozřejmostí, totiž skutečnost, že se pracuje s volným obrazem písma, bylo tehdy v pojetí typografie zlomem. V první fázi nástupu fotosazby byla v Evropě i v Americe pro tuto technologii přebírána písma z produkce klasických písmolijen. Mnohem rychlejší a levnější možnost realizace typografických abeced, hlavně pro ruční titulkovou fotosazbu, ovšem podnítila i novou tvorbu. Jediný technický požadavek, nutnost nakreslit písmo tak, aby se dalo použít ve všech velikostech, to znamená v minimálním zmenšení nebo maximálním zvětšení, se dal splnit snadno. Pro tvorbu písma měla velký význam i soutěž vypsaná americkou společností Visual Graphics Corporation v roce 1964. Po roce stejná společnost vypsala obdobnou soutěž na návrh písma pro fotosazbu, která byla otevřena také pro mimoamerické účastníky. Tučná antikva Johna Pistilliho použitá na přední straně soutěžních podmínek nenápadně napovídala, jakým směrem se mají účastníci dát. Ačkoliv výsledky této soutěže nebyly nijak ohromující, přiměla mnoho grafiků i mimo Ameriku k tomu, aby se pokusili o návrh vlastní abecedy. Také, a v tom vidím její hlavní význam, vyvrátila názor, že písmařská tvorba je záležitostí jen malého okruhu vyvolených.
Z Československa se této soutěže zúčastnilo několik převážně mladších výtvarníků. Pavel Teimer ji obeslal dvěma návrhy. V obou se odráží jeho zájem o kaligrafii. Písmo Pavel je současnou replikou římské kapitály kvadraty a dokládá autorovo poučení ze soustavného samostatného studia historických písem. Druhá abeceda, bezserifové písmo Ato, je kreslená měkkými, z kaligrafie odvozenými tahy a velmi úzce souvisí s autorovým rukopisem. Žádný z Čechů sice v této soutěži nebyl oceněn, ale perspektiva možného uplatnění v nové technologii byla pro všechny účastníky včetně Pavla Teimera značně podnětná.
Pro cestu snad každého tvůrce jsou důležitá určitá setkání. Už při hodnocení soutěže na krásné knižní písmo si práce Pavla Teimera , jak jsem zmínil, všiml teoretik René Murat. Tento kontroverzní muž, který patřil k výrazným osobnostem výtvarné scény šedesátých let, dovedl o typografii, knížkách a písmu velmi dobře mluvit i psát a uměl zcela neomylně rozpoznat kvalitu typografické a písmařské práce. V polovině šedesátých let vypracoval pro výtvarnou radu působící při Sdružení podniků polygrafického průmyslu Program tvorby typografických písem 1964–1970 – byl reakcí na takřka katastrofický stav českých sazáren a vycházel z omezených technických možností jediného výrobce písma u nás, národního podniku Grafotechna. Program se zaměřoval hlavně na písma určená pro dvojznakové matrice, používané na řádkových sázecích strojích, a na písmolijecky realizovaná akcidenční písma. Díky Muratovu upozornění na mimořádný talent si Grafotechna v roce 1967 u Pavla Teimera objednala návrh klasicistní antikvy. Teimer pak v tomto svém písmu dospěl k velice osobité syntéze všech pozitivních rysů historických klasicistních antikv. A nejen to. I když základní obraz minusek je podobně jako u Walbaumu poměrně mohutný, Teimerova antikva má v kresbě méně kontrastů; hlavní tahy jsou světlejší, vedlejší naopak tmavší. Oproti chladné, někdy až překultivované graciéznosti, kterou se vyznačují písma jako Bodoni nebo Didot, je Teimerova antikva v kresbě měkčí a živější.
Tak jako všechna Teimerova písma prošlo i toto několika stadii vývoje. Autor k danému zadání přistupoval s rozsáhlými teoretickými znalostmi a v průběhu práce si každý návrh ověřoval v několika verzích. Porovnáme-li Teimerovu antikvu s typově příbuzným a komerčně velice úspěšným písmem Zapf Book z produkce firmy International Typeface Corporation, které vzniklo v roce 1976 pro potřebu všech druhů fotosazby, zjistíme, do jaké míry Teimer ve svém estetickém názoru předešel svou dobu. Nejzřetelnější je to v celkové koncepci písma, u něhož se maximálně uplatňuje zvětšený základní obraz minusek a maximálně využívá možnost napojování jednotlivých liter při kompresní sazbě. Teimerovu antikvu však bohužel nerealizovala Grafotechna v plném rozsahu, a proto nemohla obohatit chudičký sortiment písem českých tiskáren sedmdesátých a osmdesátých let.
Při rutinní práci v technické redakci nakladatelství si Pavel Teimer uvědomil mnohá úskalí tehdy preferovaného přístupu ke knižní tvorbě. Proto jsou jeho vlastní typografické práce ve výraze velmi úsporné. Aby se mohl věnovat hlavně navrhování písma, v roce 1966 ze Státního pedagogického nakladatelství odešel, a od té doby pracoval jako samostatný grafik „na volné noze“. Při práci na zadaných knihách ale neměl možnost své schopnosti uplatnit plně. Udělal sice několik experimentálních knih pro sebe a pro radost svých přátel, ale na velkou příležitost, na knihu nebo knihy, v nichž by ukázal, co umí, čekal. U publikací z běžné produkce, které graficky upravil, je vždy zřetelná především snaha, aby se v nich čtenář snadno orientoval a text byl dobře čitelný. V tom nacházíme jasnou paralelu s jeho prací písmaře, v níž nad extravagantním grafickým nápadem vždy dominovala ukázněnost a intelektuální korektiv. Při řešení edice paperbacků tehdejšího Lidového nakladatelství si vyzkoušel účinnost jedné z alternativ své antikvy. Svůj grafický názor na knihu nejjasněji vyjádřil v jedné ze svých posledních prací, v grafické úpravě edice filosofické literatury pro nakladatelství Vyšehrad.
V roce 1967 byl Pavel Teimer vyzván k účasti v soutěži na návrh typografického písma pro vědecko-technickou sazbu. Bylo mu tehdy třicet dva let a podle tehdejších měřítek stále patřil mezi mladé výtvarníky. Kvalitou své dosavadní písmařské práce si však získal respekt nejen u svých vrstevníků, ale i u starších a renomovaných výtvarníků. Na podzim roku 1968 předložil porotě soubor, který zahrnoval antikvu, kurzivu, půltučnou antikvu, číslice a matematická znaménka, azbuku a řeckou abecedu. Rozsah převyšoval požadavky soutěže a svědčil o Teimerově odpovědném přístupu. Práci na tomto písmu předcházelo důkladné studium systému matematicko-technické sazby jako takové i studium abeced pro tento druh sazby už používaných. Teimer zde zároveň uplatnil všechny technické zkušenosti, které získal při realizaci své antikvy v písmolijně. Výsledný návrh tvoří abecedy, jež respektují dané účelové požadavky, ale přesto jsou v kresbě osobité. Souzvuk proporcí, zabarvení a modelace tahů, otevřená kresba, to vše je u těchto abeced řešeno velice citlivě. Mnoho liter nese typické teimerovské kresebné znaky. Porovnáme-li Teimerovu antikvu a jeho písmo pro matematicko-technickou sazbu, a to hlavně jejich kurzivy, plně si uvědomíme, že se zde projevuje osobitý písmařský názor, ve výrazu velice uměřený, ale přesto plný kreslířské invence. Teimerovy návrhy získaly v soutěži druhou cenu, porota ohodnotila jejich celkové řešení a zvláště kurzivu jako písmo specificky vhodné pro tento druh sazby.
Teimerova tvorba byla tak jako práce všech písmařů spojena s technologiemi své doby. Ještě jednou cituji Reného Murata: „Hlavní zájem Teimerův směřoval do oblasti písem pro sázecí stroje, to je do oblasti písmařské tvorby, která dává nejméně příležitosti k blýsknutím se grafickým efektem, která od grafika vyžaduje maximální potlačení ‚nápaditosti‘ a maximum kázně, ale je pro společnost nejužitečnější, protože její dobré výsledky je možné v polygrafii daleko nejvíce využívat.“ Toto hodnocení ze začátku sedmdesátých let doplním stručným vysvětlením. Tehdy nebylo nutné, aby písmař navrhoval rozsáhlou rodinu písma zahrnující jak textové, tak titulkové řezy, které jsou odstupňovány, pokud jde o intenzitu zabarvení, případně vykazují některé odchylky v kresbě. Jsem přesvědčený, že s tímto požadavkem by se Pavel Teimer určitě vyrovnal dokonale. Nejenže uměl písmo precizně kreslit, a to i ve velmi malých velikostech, ale hlavně o každém úkolu, který měl před sebou, kreativně a v širokých souvislostech přemýšlel.
Snad každý tvůrce písma se ve své praxi setkal s fenoménem epigrafických památek. Je až neuvěřitelné, kolik výtvarně zajímavých písmových památek se dodnes najde. Přesto je tato oblast, hlavně v Čechách, historiky stále ještě velmi nedostatečně zpracovaná. Pavel Teimer začal v létě 1969 soustavně shromažďovat materiály ze středověkých a renesančních písmařských pramenů, hlavně z těch, které se zachovaly na zvonech a křtitelnicích ve venkovských kostelích. Setkání s tvořivou prací řemeslníků uzavřených historických epoch pro něj neznamenalo jen únik před životními konflikty, které i tehdy musel řešit, ale také zdroj inspirace. Dokumentaci si pořizoval frotáží a fotografií, kterou jako prostředek k doplnění práce grafika dokonale ovládal. Ke konečnému zpracování tohoto materiálu se však nedostal. Jednou z alternativ, patrně tou nejpravděpodobnější, byla realizace knihy z nejzajímavějších ukázek. V takové publikaci měly být vedle fotografií památek také rekonstrukce abeced na nich použitých a rovněž jejich soudobé parafráze. Teimera neuspokojovalo abecedu pouze rekonstruovat. Začal ji tvůrčím způsobem rozvíjet do podoby, která by se případně mohla uplatnit v tehdy aktuální titulkové fotosazbě. Naznačuje to jeho práce s abecedou z křtitelnice a zvonu v Hněvčevsi a ze zvonu v Mlázovicích nebo jeho poslední novoročenka.
Jaro v roce 1970 bylo prapodivné. Ani tísnivé nízké mraky, které zalehly českou kotlinu, nevěstily nic dobrého. Pavlu Teimerovi se tehdy všechno hroutilo. Problémy v jeho rodině se stále stupňovaly, což jej nesmírně sužovalo. Na začátku normalizace se měnilo i složení nakladatelských redakcí a Teimer začal ztrácet pracovní kontakty. Grafotechna sice dokončovala jeho antikvu, ale možnost, že mu zadá vytvoření dalšího písma, byla nereálná. Na člověka, jakým Pavel Teimer byl, také samozřejmě silně doléhala politická atmosféra. Svým přátelům oznámil, že na blížící se Velikonoce odjede k příbuzným mimo Prahu. Neodjel. Tak jak byl precizní ve své grafické práci, byl precizní i ve smrti, kterou ukončil svůj život 21. března 1970.
K uchování písmařovy stopy nejvíce přispívá to, když se používá písmo, které nese jeho jméno. Tak si i po několika stech letech připomínáme osobnosti jako Garamond, Baskerville, Bodoni nebo Didot. Aby jméno Pavla Teimera nebylo zapomenuto ani v dnešní, digitální době, použil Tomáš Brousil Teimerovu antikvu jako inspirativní východisko pro vznik stejnojmenné rodiny písem.