Má svoboda slova nemá žádnou váhu (pokračování)

podnázev: revolverrevue.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: bubinekrevolveru.cz
rok vydání: 2015/03/16
jazyk: český

web: http://www.revolverrevue.cz/petr-hruska-ma-svoboda-slova-nema-zadnou-vahu-pokracovani

poznámka:
-
Ve svém minulém Bubínku jsem slíbil čtenářům pokračování příběhu, který se odehrál před více než rokem na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde jsem tehdy vyučoval českou literaturu pro obor Sdružená uměnovědná studia. Považuji za nutné ještě jednou zdůraznit, že nejde o příběh uraženého pana doktora, toužícího si vyřídit účty se svojí bývalou studentkou, na kterou má kdožvíproč spadeno (nikdy jsem se s ní osobně „ve dvou“ nesetkal, nepoznal bych ji, kdyby stála proti mně), a že mým cílem je hájit úroveň a důstojnost, které této prestižní fakultě a univerzitě jistě po právu přináležejí. To ovšem bohužel znamená upozornit tímto příběhem na cosi obecně nebezpečného, co právě onu úroveň a důstojnost velmi ohrožuje a co je – soudě podle množství a obsahu ohlasů, jež první část mého textu vyvolala – problémem mnohem širším a bohužel běžnějším, než by se chtělo věřit. Necítím žádnou satisfakci a nemám z toho nejmenší radost.
I nadále budu předkládat písemně doložená fakta v přesných citacích a tak, jak následovala, aby si kdokoliv mohl učinit svůj názor. V první části jsem přetisknul písemnou práci studentky M. P., na jejímž základě měla být udělena zkouška z české literatury. Práci jsem shledal nedostatečnou, studentka mne ovšem dopisem vyzvala, abych své rozhodnutí přehodnotil, jinak vyzve děkana k revizi hodnocení, které je podle ní svévolné a porušuje práva studenta. Pokusil jsem se jí v odpovědi vysvětlit, v čem všem se dopustila vážných pochybení a že žádné její právo nebylo jakkoliv dotčeno. Týden nato jsem byl katedrou obeznámen o stížnosti studentky děkanovi, v níž tvrdí, že její „svoboda vyjadřování zde nemá žádnou váhu“ a že „je velkým problémem ideový pohled na interpretaci díla“. Práce studentky měla být postoupena k novému hodnocení nezávislým arbitrem, aby děkan mohl rozhodnout, zda jsem studentku omezil v jejích právech.
Uběhly skoro tři týdny… ale nikdo se neozýval. Napsal jsem tedy mail vedení katedry s dotazem, kam celý případ pokročil. Okamžitě přišla odpověď, které bych se asi nikdy nedočkal, kdybych se sám neozval. Byla stručná, vlastně jednovětá – ten jediný mail se mi nedochoval, nemohu jej tedy citovat. Oznamovalo se mi v něm, že vedení fakulty studentčinu stížnost uznalo oprávněnou a změnilo mé hodnocení z „nedostatečně“ na „dostatečně“. Dál nic.
Nevěřil jsem. Odmítal jsem uvěřit. Ne pouze tomu rozhodnutí, ale také způsobu, jakým se zkoušející musel domoci informace, která se ho přece bytostně týkala a která mu na základě pravidel obvyklých v akademickém světě měla být sdělena neprodleně a automaticky. Rychle jsem odepsal, zda by vedení nebylo tak laskavo a neposlalo mi alespoň posudek, na základě kterého bylo změněno mé hodnocení, když už mne děkan vůbec nehodlal kontaktovat, předvolat, vyslechnout ani následně informovat. Neměl jsem snad už být celé kauzy jakkoliv účasten, abych něčemu nepřekážel? Po několika dnech se vedení katedry přece jen ozvalo a obeslalo mne mailem, který obsahoval arbitrážní posudek. Vyhotovil ho prof. PhDr. Jaroslav Střítecký, CSc., docent sociologie a profesor oboru filozofie, vyučující na téže fakultě.
Prosím laskavého čtenáře, aby si v zájmu názornosti otevřel ještě jednou minulý díl tohoto Bubínku s přesnou citací studentčiny práce, která celý příběh uvedla do pohybu. Bude-li totiž mít oba texty vedle sebe, udělá si snáze obrázek o kompetentnosti, pozornosti, serióznosti a příčetnosti arbitrových argumentů. Zde je tedy posudek, jímž hodnotí práci profesor Střítecký:

Vážená paní doktorko,
prohlédl jsem pozorně všechny podklady k případu a došel jsem k následujícím závěrům:
Stěžovatelka jistě není a asi se ani nestane hvězdou literárněvědné interpretace. Třetí z jejích písemných textů nicméně dokládá, že se vážně snažila a nepřistoupila k písemné zkoušce zcela nepřipravena.
Z odpovědi na první otázku je zřejmé, že se učila. Ví např. o Tylově odsouzení Máchova "Máje", a také o negativních kritikách Tylova "Posledního Čecha". Autorka bohužel nejde do hloubky, chápe názorové střety pouze jako záležitost subjektivního vkusu. Formulovala zřejmě chvatně.
Vylíčení Kunderova "Falešného autostopu" je neobratné, ale naivně upřímné. Autorku z povídky oslovuje bezbřeze pouze téma "láska", takže se není co divit. Že četla při vší naivitě pozorně, je patrno z jejího rozpačitě sdělovaného znejistění intelektuálsky snobským Kunderovým cynismem.
Ve třetí části písemného testu studentka chybovala letmým, ale bohužel nesprávným vymezením surrealismu (tvrdí, že surrealismus znamená nadčasovost), jinak se pohybuje vcelku správně v obvyklém středoškolském obzoru. Snad jen chvatem lze vysvětlit hrubé pravopisné chyby ("osobnosti vystupovali";"... patřili do ní osobnosti"). Na rozdíl od examinátora byl bych ochoten odpustit studentce snaživé povídání o těžkých časech a tlaku cenzury, vždyť pro dnešní mládež jsou ty doby vzdálenější a nesrozumitelnější než bitva u Lipan, o níž je naučili alespoň frázi, že tehdy zvítězila Panská jednota, ke které - to už bývá matoucí - patřil sám husitský král Jiřík z Poděbrad. O "Skupině 42" a zvláště o skupině a časopisu "Květen" píše v základních věcech správně.
Netroufám si děkanovi radit, zda a jak má opravit klasifikaci testu stěžovatelky, ale sám bych jej uznal za sice nikoli skvělý, ale přece jen dostatečný.S přátelským pozdravem
univ. prof. Jaroslav Střítecký, CSc.

Když jsem posudek dočetl, zůstal jsem sedět před počítačem a seděl před ním bez hnutí, než obrazovka milosrdně zhasla. Po chvíli jsem zavolal svoji ženu a posudek jí přečetl, abych si ověřil, jestli jsem právě nepřišel o rozum. Nakonec jsem se tiše zvednul a odešel do hospody a vrátil se až ráno.
Pokračování na mém příštím Bubínku Revolveru.