Logické doznání Tomáše Halíka

podnázev: revolverrevue.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: bubinekrevolveru.cz
rok vydání: 2015/01/16

web: http://www.revolverrevue.cz/petr-jindra-logicke-doznani-tomase-halika

poznámka:
-
Vražedný útok náboženských fundamentalistů na redaktory a kreslíře satirického časopisu Charlie Hebdo vyvolal spontánní reakci velké části evropské společnosti, jež nalezla výraz v podobě individuální sebeidentifikace bezpočtu lidí s postoji obětí násilí: „Já jsem Charlie“! Společnost tím vyjádřila – symbolicky, současně však ztělesněně v každé jedné osobě –, že hodnota lidské svobody je v evropské kultuře a způsobu života bytostně chápána jako hodnota transcendentní, jež sahá za smrt jednotlivce. Symbolické zvolání „Je suis Charlie!“ je autentické právě svým individuálním vtělením, probuzeným zkušeností teroru, který byl proti ní namířen. Toto vědomí nalezlo za dané situace celospolečenský výraz, což je v mých očích obdivuhodné. Oběti se stali právoplatnými „hrdiny“, neboť důvodem jejich vraždy bylo vyjádření hodnoty svobody proti idolům politického, náboženského a jiného ideologického rodu, přičemž si byli vědomi rizika, které podstupují.
Alternativní pohled publikoval v názorové rubrice Lidových novin (Proč nejsem Charlie, 12. ledna 2015) Tomáš Halík: „Co mne […] uvádí do rozpaků, je snaha oslavovat nešťastné oběti z řad redakce satirického časopisu jako hrdiny a symboly naší kultury. Pokud prezident Hollande nazývá redaktory Charlie Hebdo ‚našimi hrdiny‛, ukazuje se tím mělkost a prázdnota nejen tohoto politika, ale také politické kultury, kterou reprezentuje.“ Důvodem Halíkovy kritické rezervovanosti je povaha karikatur, jež mu silně připomínají „znevažující obrázky Židů v antisemitském tisku“ a jež vnímá „nejen jako urážku posvátných symbolů tu islámu, tu křesťanství, nýbrž také jako porušení zásadní hodnoty naší kultury, kterou je úcta k druhým – hodnoty, která není nižší, než svoboda tisku“.
Nuže asociovat si satirické karikatury z Charlie Hebdo s antisemitskou propagandou je lapsus oculi, možná spíše lapsus mentis. Autoři časopisu žádnou propagandu neprovozují, toho si je jistě Halík vědom; naznačovat takovouto pomýlenou souvislost je v dané situaci krajně necitlivé, řekl bych dokonce, že je to zlé. Inspirace kreslířů Charlie Hebdo se zjevně neživí nenávistí vyvěrající z předsudků. Jsou někdy ostré a drzé, avšak v žádném případě nejsou ideologické, či dokonce nenávistné. Nereprezentují žádnou sebepotvrzující moc, nýbrž znevažujícím smíchem otevřeně ironizují právě onu iluzorní moc a důstojnost, již symboly politických, nacionálních, náboženských, konzumních a jiných ideologií propůjčují jejich nositelům. Autoři Charlie Hebdo tato iluzorní přesvědčení a z nich vyplývající nárok na nedotknutelnost právem ponižují, někdo to dělat musí.
Halík se v kritice karikatur dovolává úcty k druhým jako hodnoty, již klade na roveň svobodě tisku (potažmo svobodě jako takové). Takto a v tomto kontextu formulovaný požadavek „úcty k druhým“ je ovšem jen skrytým požadavkem podrobit svobodu moci – moci symbolů, idolů a nároků rozličných politických, náboženských a jiných ideologických útvarů, jimiž se oni „druzí“ zaštiťují. Vražda kreslířů a redaktorů časopisu byla v zásadě odůvodněna satirou, jíž humoristé tyto symboly, idoly a nároky dehonestovali (aniž bychom zde rozebírali nepochybně komplikovanější a vrstevnatější příčiny činu). Činili tak ve prospěch svobody člověka, který jediný je podle Kanta pravým a neredukovatelným zdrojem úcty, jejímž předpokladem je ovšem právě svoboda. Vlastním vnitřním omezením lidské svobody, již jaksi z principu nelze normovat, je skutečnost, že svoboda nemá a nemůže mít (rovněž ze svého principu) mocenskou a násilnou povahu.
V podtitulu svého názorového příspěvku charakterizuje Halík svoji pozici takto: „Před urážením náboženských symbolů dávám přednost laskavému humoru.“ Nechávám stranou dosti intenzivní pocit, že „laskavý humor“ je namístě možná u nedělního oběda, nikoli však v oblasti politické a náboženské satiry. Co je podstatnější – Halík zapomíná, že symbol nelze urazit. Uráží se jen lidé, v případě politické a náboženské satiry zejména každý, kdo si navykl onu lidskou nedostatečnost, jež je nám společným údělem, překrývat symboly vyšších politických a náboženských idejí, aby se tak učinil jaksi větším a důstojnějším. Karikaturisté tento latentní sklon, posilovaný všemi možnými ideologiemi, vnímají a pomáhají nám zbavovat se jej prostředky v různém stupni drastickými, nikdy však nepřátelskými a surovými vůči člověku, což je nikdy nekončící práce. Zvláště duchovní vůdcové všeho druhu by jim za tyto prosté, všední duchovní exercicie měli být co nejvděčnější. Křesťané mají v tomto směru výhodu, vždyť je na tuto osvobozující duchovní praxi připravil sám Mistr, který náboženské symboly bez rozpaků demytizoval a trivializoval v evangeliích ve prospěch otevřenosti a autenticity lidského postoje vůči Bohu, vůči člověku, vůči pravdě.
Je-li tématem satirického humoru náboženství, jde podle Halíka o jakýsi, snad tolerovatelný „prostor pro dekadenci, nevkus a lacinou provokaci“, který „možná [sic!] patří k svobodné kultuře“. Bylo by možno polemizovat o tom, co je spíše nevkusné či dekadentní ve smyslu, jak doslovně dekadenci (úpadek) chápe Halík – leckterá z pěstovaných „posvátných“ praktik náboženského ritu a života by byla nerovným těžkotonážním soupeřem satirickým kresbám, jež ironizují např. trojiční dogma anální souloží tří příslušně označených osob před voyeurským zrakem čtenáře; předpokládám, že nikdo rozumný nemůže být takovými perziflážemi ve svém náboženském cítění uražen – vždyť tyto kresby již ze své povahy dávají najevo, že se netýkají a ani nemohou týkat sféry božského, nýbrž omezených, leč absolutizovaných představ nás, smrtelníků. Mimoděk je tato perzifláž prostou lekcí negativní teologie: jak Halík ví, Bůh je radikálně jiný než lidské představy a pojmy, které božství paradoxně karikují tím silněji, čím vznešeněji bývají vyjádřeny, aby sugerovaly iluzi „již božského“. Nositel „duchovní Nobelovy ceny“ ostatně sám píše, že „je zdravé, je-li lidská stránka náboženství předmětem humoru“ – kde ovšem ona již mimolidská, nedotknutelná stránka náboženství začíná, o tom jistoty z podstaty nemáme. Právě proto jsou naše domnělé dobové jistoty oprávněně předmětem kritiky, satiry a vtipu. Duchem satiry ovšemže není humor (dobré naladění), nýbrž právě nepříjemná kritika, jistě více či méně přesná či oprávněná. Halík se zcela mylně domnívá, že smyslem satiry je dobrácky pobavit čtenáře, a to jak adoranta, tak oponenta předmětu satiry, kteří by se nejspíš měli ruku v ruce dobrému vtipu společně zasmát. Vážnou satirickou kritiku lidských náboženských představ a postojů mylně chápe jako neblahou předzvěst náboženství budoucnosti, jímž by měl být „všepohlcující průmysl zábavy a stav, v němž nikomu nic není svaté“. Tento průmysl, tento společenský trend, chceme-li, ovšem rozhodně nereprezentuje nízkonákladový kritický satirický časopis, který nikomu neslouží a který vytvořili a udržují nekonformní tvůrčí osobnosti, podstupující za svůj nezávislý a neohrožený kritický postoj rizika rozličného druhu, včetně rizika nejzazšího. „Je suis Charlie“ je možná nyní lecčím, nikoli však heslem konzumerismu a hodnotového cynismu.
Arnold Schönberg v textu o lidských právech napsal: „Desatero přikázání je jednou z prvních slovem i písmem zachycených Déclarations des droits humaines. Zaručuje právo na život a na majetek, chrání manželství, přísahu a práci, avšak a priori odmítá svobodu – je tu jen jediný Bůh.“ Křesťanství možnost svobody lidské bytosti přineslo, když řád zákona nahradilo duchem milosti a diktát litery smyslem. I to Halík nepochybně ví. Přesto v něm veřejný respekt k obětem vyvolal puzení varovat v souvislosti se satirou v Charlie Hebdo před „cynickým trendem naší západní kultury“. Může být v daném kontextu něco cyničtějšího než toto „moudré napomenutí“ zavražděných představitelů evropské, nota bene v posledku křesťanské tradice lidské svobody? Tomáš Halík se zkrátka cítí být satirou v Charlie Hebdo postiženým. Ergo není Charlie. Rozumíme mu.