Kulturní mise Emanuela Frynty

podnázev: revolverrevue.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: bubinekrevolveru.cz
rok vydání: 2015/01/13
jazyk: český

poznámka:
-
Beznaděj poměrů, vážná nemoc a pocit marnosti zkrušily v polovině sedmdesátých let Emanuela Fryntu natolik, že jednou odpoledne, když byl sám doma, spálil většinu svých rozpracovaných i dokončených, ale nevydaných rukopisů. Brzy nato podlehl ve svých třiapadesáti letech rakovině plic. Zemřel v říjnu 1975, tedy v době, kdy česká společnost procházela obzvlášť depresivními časy. Nebyl prominent ani disident; zdálo se, že si jeho osobnost a práci bude nadále připomínat jen úzký okruh přátel. Ani ve šťastnějších šedesátých letech nebylo jeho jméno příliš známé, těšilo se nicméně tajnému věhlasu mezi nejvytříbenějšími kulturními zasvěcenci. Ti však byli v dalších desetiletích většinou marginalizováni.
Tvůrčí osud Emanuela Frynty (1923–1975) charakterizuje nápadný nepoměr mezi jeho mimořádnými předpoklady a zanedbatelností měřitelných úspěchů. Patřil k nejnadanějším a nejkultivovanějším literátům své generace, jeho díla byla mnohdy průkopnická, ale k širšímu publiku nepronikla a nedočkala se ani důkladnějšího kritického zhodnocení – obojí bylo v zásadní míře důsledkem jeho postojů v totalitním světě. Začínal po válce jako básník a recenzent řazený mezi katolické autory. Přátelil se tehdy s Františkem Hrubínem, již uznávaným autorem, který byl o třináct let starší, ale natolik důvěřoval jeho úsudku, že mu předkládal k posouzení rukopisy svých nových sbírek (k roztržce došlo až v polovině padesátých let, když mu mladší přítel vytkl, že se ve svých verších začíná příliš podbízet komunistům).
Po znovuotevření vysokých škol v roce 1945 se Frynta přihlásil ke studiu literární komparatistiky, filologie a filosofie na pražské filosofické fakultě a krom toho přispíval do řady kulturních periodik. Patřil k nejlepším žákům profesora Bohumila Mathesia, školu však opustil krátce před absolutoriem ze solidarity s kolegy, kteří byli v roce 1948 vyhozeni při komunistických prověrkách. Až do konce života se pak živil jako překladatel, editor a příležitostný esejista na volné noze, což v jeho případě mimo jiné znamenalo smířit se s celoživotní chudobou. Nesl ji noblesně, staral se láskyplně o rodinu a důvěrně se stýkal s podstatnými osobnostmi nerežimní kultury, vedle Ivana Vyskočila, s nímž se znal od dětství, především s okruhem Zdeňka Urbánka a Jiřího Koláře z kavárny Slavia. Stal se pro ně i mnohé další nezapomenutelným přítelem a ochotným konzultantem tvůrčích problémů. V jejich vzpomínkách a denících často figuruje jako směrodatný arbitr.
Zpočátku se Frynta etabloval hlavně překlady ruských klasiků, zejména Puškina a Čechova, ale v soukromí se bavil především přebásňováním absurdních grotesek Christiana Morgensterna. V tom jej ovšem brzy zastínil přítel Josef Hiršal, a to nikoli kvalitou překladů, která je srovnatelná, ale tím, že se pustil i do zdánlivě nepřeložitelných veršů a k vydání připravil kompletní soubor morgensternovských hříček. Ještě před koncem padesátých let napsal Frynta jednu z prvních českých knížek o Franzi Kafkovi a po pěti letech k ní připojil knižní studii o Jaroslavu Haškovi, ani jedna se však k českým čtenářům nedostala (vyšly pouze v německém překladu jako exportní tituly nakladatelství Artia). Nezájem tuzemských nakladatelů o původní české verze snad souvisel i s tím, že kafkovské téma začínal v téže době obhospodařovat Eduard Goldstücker a Hašek se stával doménou Radka Pytlíka. Oba působili ve vlivných institucích, ten první na univerzitě a druhý v akademii věd, zatímco Frynta měl nejen špatný kádrový posudek, ale jako solitér bez vysokoškolského diplomu a institucionálního zázemí postrádal statut opravdového badatele. V textech o Haškovi i v pozdější antologii Moudří blázni (Albatros 1973) přitom zčásti anticipoval humorologii, vědecký obor, který k nám o čtvrtstoletí později uvedl Vladimír Borecký, jenže ani ten jej, pokud vím, ve svých dílech nezmiňuje.
Pro širší kulturní kruhy se objevem stala teprve sbírka Fryntových půvabných non-sensových básní Písničky bez muziky (Albatros 1988), která vyšla až třináct let po autorově smrti. Vznikala v šedesátých letech a k vydání byla přichystaná už v roce 1969, tehdy ji však normalizátoři vyřadili z edičního plánu. Totéž postihlo knižní soubor jeho esejů pro rozhlas, který směl vyjít až po převratu (Zastřená tvář poezie, Atlantis 1993). Vznik obou děl původně podnítil Ivan Vyskočil – dohodl příteli cyklus rozhlasových promluv a jeho nonsensovou poezii spolu s morgensternovskými překlady uváděl od počátku šedesátých let v legendárních text-appealech na malých pražských scénách.
Fryntovy ironické říkanky okouzlily čtenáře i na konci osmdesátých let, opožděné vydání nicméně zamlžilo jejich stylotvorný význam. S podobným typem poezie si mezitím, v sedmdesátých letech, vydobyl popularitu Jan Vodňanský a po něm jej pěstovali i básníci české grotesky, takže se Frynta, ač předchůdce, opět ocitl ve stínu. V tomto případě z něj ovšem výjimečně vystoupil, když počátkem devadesátých let jeho verše zhudebnil Petr Skoumal. Jejich nahrávka na CD s názvem Kdyby prase mělo křídla (1991) i stejnojmenné scénické pásmo Divadla v Dlouhé (v repertoáru 1996–2013) zaznamenaly fenomenální úspěch obzvlášť u dětí. Schopnost oslovit je ostatně Frynta prokázal už za svého života Novou knížkou pro děti o chvástavém štěněti (s fotografiemi Jana Lukase, SNDK 1964), na kterou někdejší dětští čtenáři s láskou vzpomínají i po padesáti letech.
Obsáhlý, téměř osmisetstránkový soubor statí a reflexí Emanuela Frynty, který vyšel v roce jeho nedožitých devadesátin pod názvem Eseje (Torst 2013, uspořádali Jiří Honzík, Irena Kraitlová a Jan Šulc), připomíná osobnost autora jistě důstojně, avšak satisfakcí v pravém slova smyslu není. Působí poněkud nepřehledně a fragmentárně – některé texty, jakkoli pozoruhodné, se zčásti překrývají, neboť je autor opakovaně přepisoval s vyhlídkou na přislíbená vydání, k nimž nedošlo (haškovské studie), některé snad ani nebyly určeny k publikaci (poznámky pro překladatele Ladislava Klímy), některé jsou přímo prezentovány jako spontánní náčrt studie, jež pak už zřejmě nevznikla (Mikuláš Medek). Není ani jisté, co všechno Frynta před smrtí spálil. Jeho spolužák a přítel Jiří Honzík v doslovu soudí, že vedle velké části rané básnické tvorby tehdy zničil rozpracované překlady Puškinova Evžena Oněgina, Pasternakových básnických povídek a započatou knihu o Dostojevském, ale pravděpodobně při tom lehla popelem i řada menších rukopisů.
Svůj díl viny na rozpačitém vyznění svazku nese tedy ediční koncepce. Čtenář má sice její zásluhou a jistě díky nemalé práci editorů pohromadě veškerou Fryntovu esejistiku, ta je však natolik nesourodá, že se v ní nejen obtížně orientuje, ale čte i kvalitativně velmi nevyrovnané texty. Až na první oddíl drobných recenzí z let 1945–1948, které psal mladičký autor zcela svobodně sám za sebe, vznikaly další texty vesměs příležitostně jako předmluvy či doslovy k vydávaným knihám, jež bylo třeba obhájit před vrchností a patřičně „dovysvětlit“ čtenářům. V podmínkách ideologického dozoru nad veškerou ediční činností se u nás vyvinul specifický typ doprovodného literárního komentáře, jehož mistři (vedle Frynty třeba Josef Škvorecký nebo Jan Zábrana) uměli uchlácholit nedůvěřivé soudruhy, ale zároveň upozornit spřízněné duše na podvratný ideový kontraband, neboť dobrá literatura se už z principu neslučuje s totalitním diktátem. Zpětně se taková taktika obtížně dešifruje. Kupříkladu eseje, které vycházely Janu Zábranovi v téže době, kdy ve svých privátních zápiscích zoufale proklínal komunistický režim, nevyznívají nijak rebelantsky, spíš naopak. Čteme-li je dnes, sotva si bez patřičné zkušenosti nebo znalosti kontextu povšimneme subversivního podtextu, pokud tam vůbec nějaký je. Leckdy se jednalo jen o povinnou úlitbu strážcům socialistické kultury, jež měla umožnit vydání hodnotného díla.
U Frynty stojí v tomto ohledu za pozornost komentáře, jimiž v nejhorších letech stalinského teroru provázel své puškinovské překlady. Sugestivně v nich odsuzuje carskou svévoli a vyzdvihuje proti ní odbojné gesto děkabristů, což v zásadě odpovídalo tehdejší sovětské ideologii, jenže citlivější čtenář v dobových kulisách snadno rozpoznal tragicky vyhrocené drama své současnosti: konflikt mezi svobodomyslným jedincem a despotickou mocí. Sověti se sice k děkabristům explicitně hlásili jako ke svým revolučním předchůdcům, implicitně však realizovali režim, jenž se ukázal mnohem krutější než carské samoděržaví; ve Stalinově stínu psal Frynta s úctou a obdivem o nositelích liberálních hodnot a snah, za jaké se i v jeho době zavíralo a popravovalo.
Podobně nesnadné je dneska pochopit, proč ve druhé polovině padesátých let věnoval tolik pozornosti dílu kdysi oblíbeného lidového spisovatele Ignáta Herrmanna, jež bylo ovšem marxistickými kritiky vyhlášeno za extrakt maloměšťáctví a komerčního kýčařství. Edičně z něj připravil několik svazků vybraných spisů i s poznámkami a doslovy, v nichž sice přiznal své výhrady k valné části Herrmannovy produkce, vyzdvihl však rysy, které z něj přes veškerou poplatnost pokleslému vkusu učinily „dobrého, ba výborného“ spisovatele. Měl na mysli zejména zjitřený smysl pro lidskou ubohost a tíseň, podivně vykolejený humor bez vtipu a vzácně nepředpojaté zkoumání prostředí, v němž se odehrávají zdánlivě banální životy drobných lidí. Takové hodnoty přímo protiřečily socialistickému realismu s jeho povinnými stereotypy a třídním optimismem. Herrmann se u Frynty jeví jako bezděčný předchůdce kafkovské absurdity, existencialismu, ale i třeskuté poetiky Bohumila Hrabala, tedy literárních poloh, jež udávaly tón při proměnách společenské atmosféry v nadcházejících šedesátých letech (mnohem později se Herrmannem v podobném duchu zabýval Bohuslav Blažek). S Hrabalem Frynta důvěrně přátelil dávno před vydáním jeho prvotin a k prvnímu výboru z jeho próz (Automat svět, 1966) připojil coby doslov zasvěcenou studii. Menšími texty komentoval také knížky Jiřího Koláře, Josefa Hiršala a Vladimíra Vokolka, jinak se však o české literatuře s výjimkou Jaroslava Haška příliš nerozepisoval.
Dvě verze Fryntovy haškovské monografie vznikly před půl stoletím, česky však vycházejí poprvé. V haškologii se mezitím stalo nejvíce známým badatelské dílo již zmíněného Radka Pytlíka, který však téma od počátku pojímal především jako literární historik a vypracoval úctyhodnou faktografii s mnoha pikantními podrobnostmi ze života svého hrdiny. Frynta stihl svá východiska pouze naznačit. Hašek je u něj v prvé řadě autorem pozoruhodných literárních textů, které lze přes jejich zdánlivou přístupnost interpretovat nanejvýš sofistikovaně. V pozadí Fryntových rozborů vytušíme hlubokou filologickou, kulturologickou, komparatistickou, sociologickou i filosofickou erudici, výklad však rozhodně nevyznívá jako planá intelektuální exhibice. Vtipně, srozumitelně a nápaditě poukazuje na nové pohledy, jakým se Haškovo dílo otevírá z výše zmíněných odborných perspektiv, a dokládá, že je vytvořil navýsost originální umělec s geniálními instinkty. Možná i proto kniha česky nevyšla – soudruhům i masovému čtenářstvu byla bližší představa potměšilého bracha z mokré čtvrti, který by rád sloužil „revolučním“ ideálům, jenže mu k tomu chyběla dostatečná sebekázeň.
Pojednání s názvem Domovské město Franze Kafky není na rozdíl od haškovské monografie zaměřeno na literární hodnoty, ale zabývá se především místopisem spisovatelova pražského pobývání. Frynta je začal mapovat koncem padesátých let s přítelem fotografem Janem Lukasem. Obcházeli společně různá místa spjatá s Kafkou, a zatímco Lukas fotografoval, poznamenával si Frynta postřehy a náměty pro doprovodný esej. Ten ve zkratce předjímá velké kulturněhistorické obrazy Prahy trojího lidu (Čechů, Němců a Židů), s jakými později přišli A. M. Ripellino, Peter Demetz, Bernard Michel a další. Vylíčeny tu jsou jedinečné dějiny města a židovské přítomnosti v něm, z nichž se odvíjí ve své době objevný popis lokalit spjatých s Kafkovým životem a nakonec i rozbor jejich sugestivního zobrazení v jeho prózách. Fryntův přístup se ani zde příliš neshoduje s dobovým výkladem, jaký razila zdejší kafkologie v čele s Eduardem Goldstückerem. Ten se snažil Kafku obhájit před marxistickým nařčením, že byl buržoazním dekadentem, a poněkud křečovitě z něj dělal kritika kapitalistických pořádků a bojovníka za spravedlivější společenský řád. Nad takovým pojetím Kafky, jež posléze vyústilo v proslulou konferenci v Liblicích (1963), prý Frynta krčil rameny a zmiňoval je s odtažitou ironií.
Emanuel Frynta vyrůstal v rodině přísného řídicího učitele venkovské školy na Slapech a kantorský étos se dá rozpoznat i v jeho psaní – vyniká víc jako uvážlivý didaktik než dobrodružný myslitel, čtenáře se nesnaží fascinovat, nýbrž poučit, netěká od nápadu k nápadu, ale důkladně a v úplnosti rozebírá jeden kulturní jev za druhým. Jeho eseje působí snad až příliš ukázněně, pomineme-li občasný závan suchého humoru. Čtenář si chvílemi připadá jako studentík, jehož omezenou chápavost se učený preceptor snaží překlenout s vlídným porozuměním a laskavým nadhledem. V kontextu žalostné degradace humanitního vzdělání za socialismu měl takový přístup jistě své opodstatnění, esejistice však sluší trochu větší bezprostřednost.
Objemný svazek z Torstu chce být nepochybně tím, co bývá označováno floskulí „splátka dluhu“. Zůstává otázkou pro editory, zda by si právě Frynta nezasloužil kromě jiného větší vstřícnost ke čtenářům, kteří o něm většinou mají jen matné povědomí. Už vzhledem ke svému rozsahu není kniha cenově nejdostupnější, pozorná četba si vyžádá řadu týdnů, ale to není podstatné: důležité je, že vzdor tomu stejně není jisté, zda si z ní lze odnést přiměřenou představu o jedinečnosti autorovy osobnosti. Ta by se asi vyjevila spíš v knižní koláži z vybraných textů či citací, vzpomínek přátel, různých svědectví, dokumentů, faktů a fotografií. Pak bychom se asi více přiblížili k tomu, co dnes můžeme jen tušit: jak neobyčejně inspirativní literární osobností Emanuel Frynta byl pro kulturní milieu, v němž se pohyboval, a potažmo pak pro českou kulturu přinejmenším druhé poloviny 20. století. Je možné, že ta nejvýznamnější část jeho duchovního odkazu zůstává anonymně roztroušena v dílech jeho přátel a známých, která tak či onak podnítil nebo usměrňoval. Doba, v níž mu bylo dáno žít a přemýšlet, nepřála otevřenosti ani svobodnému projevu, její ráz nicméně sám Frynta přesně vystihl v nepřekonatelné nonsensové říkance: „Znám záhadnou obludu ze sna, / je nesmírně velká a děsná – / a i když mám jen / ten nejmenší sen, / tak ona se do něho vtěsná.“