Mikuláš Medek - Pohyblivé hroby

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Mikuláš Medek: Pohyblivé hroby
rok vydání: 2014
strana: 24-25
jazyk: český

poznámka:
poprvé otištěno ve sborníku Hommage à Mikuláš Medek 1926-1974, vydal Jan Koblasa v roce 1976
-
Neproniknutelná hmota. Podivné, čelné střetnutí se stěnami bez otvorů, s plochami pozorovanými příliš zblízka, bez odstupu. Všechno je redukováno na těsné jeviště, kde není dost prostoru ani světla, kde se hromadí nečitelná hmota, množství objemů, z nichž se šíří opalizující přísvit bez jakéhokoli zdroje.
Tato redukce, objevená naráz spíše než promyšlená, viditelně tlumočí bezvýchodnost jednoho světa. Nejprve organické formy, rozvinuté na jakési přírodopisné tabuli, poté vysoustruhované figuríny uzavřené v perspektivě čtyř stěn, objekty plné napětí, které exploduje v jiskrách sršících z jejich vlasů nebo tykadel. Tyto přeludy života, tyto vnitřní vize postihované bleskově zvenčí, vzápětí překrývá rovná nebo zakřivená plocha, dokonale hladká a hermeticky uzavřená. Malířův pohled klouže po těchto scénách s jistou netečností, jež by byla objektivitou, nebýt stravována palčivou touhou proniknout pod povrch, odhalit ho, protrhnout.
Lidská těla se rodí zároveň s pitevními nástroji, tvořícími jen jejich prodloužení: s nožem, sekerou, břitvou. Dotknout se těla nebo se k němu přiblížit se neobejde bez zranění. Hluk ticha je rituálním mrzačením, Velké jídlo vznešeným kanibalismem. Jak se postupně pohled zvnitřňuje, tělo, už sotva rozpoznatelné, zaplňuje samo celou plochu vyhrazenou malbě a ztotožňuje se tak se samotnými mučícími nástroji: maso rytmizované ranami důtek, probodané trny, skandované podle plynutí času. Roztřepené cáry nořící se do tmy, kostlivci chřestící přesýpacími hodinami.
Agresivitu, prudkost gesta zmírňuje jen intimní osvětlení, které obdaruje hmotu třpytivým teplem. Bohaté purpury, nádhera zlatohnědých okrů a především podivuhodná metamorfóza modře střechýlů a modře bludiček ve žhavou výheň, v moře očistné lávy. Laskavý trýznitel se zamiluje do povolného mučedníka a oba pak spolu propukají v smích.
Nastává chvíle, kdy se jako volání k pořádku znovu objevuje zaměřený prostor se svými orientačními body, aby učinil přítrž těmto vizím nořícím se do slastných sutin. Křehká blána hmoty se náhle promítá do rovnoběžnostěnu s průhlednými stěnami, z nichž se rýsují na temném pozadí jen nitkovité hrany. A to už je klec bez mříží a možná i přístřeší pro postavy se skřípavým úsměvem, nikoli uvězněné, ale zajaté. Postavy Inkvizitorů, postavy automaty, nesmyslné stroje, inženýři a příští oběti nových megapolí, někdejších Babylonských věží. Směšná snaha stavět, organizovat hmotu s cílem ji ovládnout, rozpoutává znovu počáteční chaos, z kterého se nakonec zdvíhá jediná stavba, poslední obydlí, Hrob.
„Dopřejte každému jeho vlastní smrt." Po nejisté půdě kloužou Pohyblivé hroby, hledající své definitivní místo. Zbudovány z prvků, jejichž tajemství zná jen sám malíř, nacházejí
tyto Hroby instinktivně původní formu dávných náhrobků: dělohu. Tímto sestupem do hrobu se obnovuje a vykonává slavnostní obřad pocházející z dob, kdy smrt byla nedílnou součástí života, kdy byla obrodivou silou vesmíru: semeno, zrání plodu a znovu-zrození. Stejně jsou stavěny mohyly, katakomby, pyramidy. Klamná perspektiva těchto bloků - obrub, desek, strážců prahu - suverénně, matoucím způsobem rozkládá prostor agónie. Jejich úběžníky se někdy přibližují k divákovi, někdy se ztrácejí za zrcadlem. Pohřební komora, pravoúhlá nebo okrouhlá, obklopená černí nebo ji uzavírající uprostřed svých stěn, se otvírá směrem dolů přístupovou cestou mezi dvěma kamennými bloky a dvěma rudě zářícími koulemi. Dovnitř hrobu bylo uloženo zrno, které musí zemřít. Malířova dráha zahájená před lety Zázračnými matkami se uzavírá představou nenasytné bohyně, která se chystá rodit na kolenou, na holé zemi.

Mikuláš Medek - Pohyblivé hroby

osoba	narození	poznámka
Linhartová Věra	22. 3. 1938