Vyznání krajináře

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Lumír
rok vydání: 1939-1940
strana: 162-163
jazyk: český

poznámka:
-
podepsáno Václav Rabas
Není to jen trochu trávy, trochu vody nebo stromů, také to nejsou jen nejvyšší hory světa; nejsou to spleti tropických kultur, ani ledové pláně polárních oblastí. Není to jen trochu světla a stínu, nebo něco tvarů a barev: je to víc a je to méně. Jest to Země.
Jako z drahých tahů obličejů zchudlých hlav našich starých maminek dovedeme hádat na celý život jejich od kolébky, dovedeme zdůvěrnit své vztahy k matce zemi do té chvíle, kdy zjeví se nám po prvé jako nezbytný cíl a úděl - kolébka i hrob všeho živého, toho, co máme rádi, i kolébka a hrob náš.
Pak už nemůžeme chodit po krajině jako zvědaví diváci nebo vychutnavači jejích krás. Trvání její jest naším časem a prožíváme ho tím neodlučněji, čím silněji podléháme její přitažlivosti.
Vůni, barvu i chuť dostanou pak naše představy o tom, jak tuhla a zrála věky; dovedeme laskat v nekonečných variantách první počátky života v klíně jejím. Spolu prožít první její oddání se člověku i v úžasu se sklonit před zázrakem první jeho žně.
Je něžná i drsná. Jaká síla něhy i děsu tajila se v závoji par zahalujících mladou zemi!
Není už mladá.
Moudrost věků modeluje její klidnou, vážnou tvář. Nic ji už nevzruší, nesmí vychýlit z rovnováhy.
Štěstí ani žalost lidská.
Až nesmyslný počet kročejů za pluhem, přesýpajícím její plodnou prsť. Mozolů a krůpějí potu. Vzdechů i jásotu, doufání i zoufání - jak je bylo všemu živému žíti na této siré hvězdě, letící za svým určením nekonečnem a unášející v poklidné rovnováze s sebou všecku bídu i radost pokolení.
Umět ji tak zobrazit, aby na poli plátna, dvěma rozměry ohraničeného, byla schopna unést každý obraz lidské dočasnosti, jako sama nese člověka s jeho osudem nevyrušena a nevzrušena!
Nejen oráče nebo dělníka, tuláka či jinou živočišnou stafáž. Nikoliv také symbol, ale samu nejkrajnější, nejskutečnější konfrontaci lidské marnosti. Jak ve skutečnosti náruč země ji dovede, musí nésti, nezaujatá, prostá, trvající sama v sobě. V nekonečném koloběhu kolébka naše, hrob náš! Bez rekvisit pukajících skal, zatmění slunce a trhající se opony chrámové. Umět ji zobrazit tak, aby jako tenkrát ona „Neděle v polích" v roce čtrnáctém nad Holí Ruskou tu marnost lidskou unesla.
Nikdy nezapomenu oné postavy, která toho odpoledne oživila nejprostší záhumenní scénu s táhlým, skoro domácím vrškem v pozadí a chudou pastvinou při jeho patě.
Usmívavé zářijové nebe s vysoko rozfouknutým pápeřím bílých mráčků nad několika strnisky ještě včera tu a tam pooranými. Vojákům skryté zálohy tu dýchá trs mateřídoušky nejsladší vůni míru do tváře. Vyrudlí koníčci, poskakující v trávě, vržou svou uspávající hudbu podletí.
Probuzen náhlým tichem v klubku vojáků, zvedáš oči od pavučiny babího léta, na němž lopotící se pavouček stal se na chvíli oporou hroutící se tvé sebedůvěry.
Klid rovnoběžek mezí na svahu proťala právě napřímená postava, sestupující od kraje nebe, na němž hejno pukajících šrapnelů zanechalo stopy jedovaté rzi. Kráčí klidně krokem rozsévače, a přece je něco strašně nezvyklého v té postavě, že čím blíže přichází, tím více tajíš dech a třeštíš oči.
Ano, je to voják jako my; rozeznáváš i opasek poutající modré spodky pevně k bokům, ale ta košile, Bože, je celá promočena krví, že místečka suchého na ní není!
Vysoký, širokých ramen, jde a jde člověk - Ohnivec oranicí pod modrými nebesy obléván paprsky žhnoucího slunce.
Promáčená košile lpí na jeho pevně modelované donatellovské hrudi a svítí jasným šarlatem z nejchudšího jeviště, na němž dosud jen chlebová žeň zrála a k jehož miniaturní zdobě sloužila po celé věky jen režná barva všední práce.
Nuže, a nejchudší jeviště nejprostšího koutku země uneslo přece slávu i děs horké červeně na své čerstvé hnědi prahlíny a chladné, věčné modři nebe.
-
Rudé znamení lidského kráčí mým světem, kterým trvale už zůstane klenba nebes nad mou hlavou a pevná vonící země pod nohama. S přibývajícími lety vidím ji stále živěji, tu míru lidské marnosti. Jí se snažím měřit konání, práci svoji.
Netažte se, proč tak zřídka vidím ve své krajině určitého člověka nebo zvíře, když jsou mně v tisíci obměnách ve své bídě i slávě všudypřítomni.
Jen ona je věčná: vždycky je kusem vesmíru.
Snad je to nesplnitelný sen, ale sen, který stojí za práci celých pokolení malířských. Namalovat krajinu tak, aby mohla unést každý stav vaší duše! Radost i bolest, jásot i zoufání vaše: jak slavná by to byla úloha, jak slavné dílo, kdyby se podařilo!

Vyznání krajináře

osoba	narození	poznámka
Rabas Václav	13. 11. 1885