Malířské dílo Mikuláše Medka...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Mikuláš Medek
rok vydání: 1966
strana: 3-5
jazyk: český

poznámka:
-
Malířské dílo Mikuláše Medka se rozvíjí souvislou a intenzívní tvorbou více než dvacet let. Teprve však v poslední době si dobylo jak u nás, tak i v cizině uznání jako vynikající hodnota estetická, intelektuální a etická, ale jeho výklad a hodnocení v rámci českého i světového umění po roce 1945 nepokročil dosud za první pokusy. Je třeba především podrobně rekonstruovat vývoj malíře, který má od padesátých let tak závažné a inspirativní postavení v českém výtvarném umění. To bude úkolem velké souborné výstavy, která má být uspořádána v říjnu letošního roku v brněnském Domě umění. Pro tuto chvíli — před souborem jedenácti obrazů, které otvírají průhled do zatím posledního stadia Medkovy tvorby — se nabízí jedna z dílčích otázek: Jaké místo náleží této tvorbě v širším kontextu, v té nepřehledné a prudce proměnlivé situaci současného světového a našeho umění.
Velká invaze aktualit v umění v posledních letech — pop-art a op-art, kinetismus a lettrismus, narativismus a nová figurace atd. — způsobila, že se vytvořila nová hlediska a kritéria, která zasahují do ustálených názorů na uměleckou hodnotu. Tak se stalo, že i Medkovo dílo, představené na veřejnosti v určitém podstatném, avšak přece jen neúplném záběru teprve nedávno, je posuzováno některými z těch, kteří je mohli sledovat „za zavřenými dveřmi", jako hodnota dnes již toliko historická, jako dílo neaktuální a vlastně konzervativní. Jeho vliv, dříve tak pronikavý, je tu nyní pociťován spíše jako omezení, které je nutno překonat.
Polemika se tu však nevede s dílem, s obrazy, nýbrž s jejich interpretacemi. Medkova malba je po léta kultivována v bohatou a složitou strukturu, vytvořenou technickými postupy, které vypracovalo malířství 20. století, do nové kvality klasické „belle matière“. Tato barevná hmota, rýhovaná a vrásněná, drásaná a probíjená, vyvolává v divákovi silnou zážitkovou rezonanci. V určitém dobovém kontextu se prosadila ta „interpretace“, která Medkovým obrazům určila, aby byly jen citlivou ozvučnou deskou komplikovaných pocitů zraňovaného a sebezraňujícího individua; která zároveň filosofickými pojmy odcizení, úzkosti, apod. kamuflovala jakási nepublikovatelná sdělení o situaci člověka v dnešním světě. Podezření na takovouto „řeč“, katastrofickou či enigmatickou, rostlo u těchto obrazů s tím, jak z nich mizela souvislost s iluzívně nazíranými předměty; podle toho, na jaké frontě posuzující divák stál, se to konstatovalo s pochvalou nebo s odporem. Dnes se v důsledku zmíněného pohybu nových uměleckých konceptů problematizuje a relativizuje nesporná a přímo agresivní obsahovost Medkovy malby, akcentovaná navíc pozoruhodnými, metaforickými i ironickými a zároveň matoucími názvy.
Toto hodnocení však není vlastně nic jiného, než běžná změna estetických zálib, střídání uměleckých ideálů a norem, které se děje neustále ve všech oblastech umění. Výsledkem je konflikt tvůrčí osobnosti a aktuální umělecké normy, při čemž platí pravidlo, že tento konflikt je tím ostřejší, čím je osobnost více vyhraněná. U Medka se reakce na novou situaci ve vývoji umění nemohla projevit jinak, než zdůrazněním vlastního jedinečného názoru a upevněním dosavadního stanoviska; proto se objevují zřetelné reminiscence na dřívější období a nabývají až manifestačního charakteru, proto se při zachování technických fines komplikované obrazové struktury jakoby oprošťovaly do jednodušší a ryzejší podoby; při tom se mnohem více než v předcházejících obdobích uplatňuje osobitý Medkův humor — vlastnost, na níž se při interpretaci jeho umění nejčastěji zapomíná. A tento proces dává ospravedlnění otázce: Jde u této malby opravdu jen o vyjádření psychofyziologických (či psychofyzických) pocitů? Nezaměňujeme opět prostředek za cíl? Což Medkovo umění — jako konečně každé pravé umění — zároveň neosvobozuje, neočišťuje a nepovznáší tím, že dává tušit duchovní řád, jež stojí v jeho pozadí?
Hodnota umění souvisí nepochybně s úrovní myšlení. V umění nikdy nejde pouze o tvar a jeho provedení, podobně jako o výraz subjektivních pocitů, nýbrž o smysl a význam celého duševního života, který je přímo úměrný schopnosti a hodnotě myšlení. Dnes dávno nevystačíme s „bezprostředností“ a „emotivností“, nespokojíme se ani s pouhými estetickými hodnotami. Pravý umělec je totiž více než pouhý malíř: umělec bere na sebe bez smlouvání a uhýbání celou svou existenci, nepochopitelnou a neukončenou, smysluplnou i absurdní. Umění se nedělá jen z talentu, ale z podstaty lidské existence. Umělec je člověk, který právě proto, že si je dobře vědom neodvratitelných podmínek lidského bytí a neukojitelnosti lidské touhy, klade stále znovu stejnou otázku po svém bytí a usiluje o jasnou odpověď proti chaosu světa, který jej obklopuje. To je jediné, věčně se opakující téma umění. A Mikuláš Medek usiluje svým dílem vždy znovu odpovědět na tuto otázku a tak ji učinit živou, palčivou, nezbytnou i nám.

Malířské dílo Mikuláše Medka...

osoba	narození	poznámka
Hartmann Antonín	21. 9. 1925
Mráz Bohumír	4. 8. 1930