maminka sochařka Hedvika Paukertová – roz Vocilková

maminka sochařka Hedvika Paukertová – roz Vocilková – data

typ dokumentu: e-mail
rok vydání: 2014/07/03
jazyk: český

poznámka:
-
Vážená a milá paní Bregantová,
1) přijměte omluvu za tak pozdní odpověď na Váš dotaz z 14. tm. Byl jsem právě v nemocnici.
2) Váš zájem o mou maminku – jako sochařku – mne samozřejmě těší. Uvedu Vám vše, co o tom – zřejmě jako jeden z posledních, a ještě jen nepřímo - vím. Její kamarádky – (mj. PhDr. Anička Masaryková – jako nikoliv výtvarnice, ale historička umění), by toho věděly mnohem víc – ale jsou již dávno mrtvy.
3) Že jste nikde nemohla nic konkrétního dohledat, je způsobeno zavádějícími vstupními informacemi.
O mamince jako sochařce se dá mluvit jen jako o Hedvice Vocilkové, provdána byla jako Paukertová, a v Prostějově – kde jsem se narodil (31. 5. 1936): byla jen krátkou dobu, a už ne jako sochařka.
4) Data:
Maminka – která zemřela ve vysokém věku poměrně nedávno (v Brně, 1. března 2008) se narodila 9. 3. 1911 v Opavě – jako dcera plukovníka rakousko-uherské armády, českého původu a smýšlení Obersta Karla Vocilky (narozeného 1. 5. 1867 v Poděbradech na zámku) a jeho ženy Laury, dcery veterináře MVDr Rottera (narozené v Šumperku 2. 3. 1879), po otci původu německého a smýšlení monarchisticky-rakouského, byla tedy typicky bilingvní, což v Masarykově republice, kde maminka vyrůstala, nebyla žádná výjimka.
Když dědeček (+ 25. prosince 1925 – bytem tehdy s rodinou v Roztokách u Prahy, ulice V tišinách, villa Laura) přestěhovala (z vily, kterou snad před nimi vlastnil básník Franz Werfel a po nich ministr a historik Kamil Krofta) se svou maminkou, mou babičkou (oba starší synové, Karl, podnikatel a Egon, námořní kapitán byli již ve světě), do skromnějších poměrů – do Zbraslavi u Prahy. Tam se – na plovárně (proslavené Vlad. Vančurou v jeho Rozmarném létě: s manželi Vančurovými se v jejich vile častěji stýkala) maminka o svatodušních svátcích r. 1932 seznámila s mým tatínkem, tehdy „kapitánem (nečitelné) pilotem letcem“ čs. armády Františkem Paukertem (narozeným 1. 12. 1903 v Ostravě; zemřel 13. listopadu 1974 v Brně), za rok nato byla v Roztokách v zámeckém kostele – u Štursova náhrobku posledních Přemyslovců – svatba (2. 9. 1933).
5) Studia:
Vzhledem k tomu, že po svatbě sochařiny zanechala, musím zpřesnit, že sochařská tvorba mé maminky – a její příslušné vzdělání je vymezeno tímto termínem ante quem: jako o sochařce – natož pak akademické sochařce - lze o mé mamince mluvit jen do svatby, kdy se rozhodla tuto kariéru opustit a věnovat se nám třem dětem ( DrMed. Zdeněk Paukert, * 15. 7. 1934, + 2. 8. 2011, ve Švýcarsku, kam emigroval po r. 1968); PhDr. Jiří Paukert, historik umění, památkář = básník Jiří Kuběna, * 31. 5. 1936; Ing Hedvika Havlasová, roz. Paukertová, * 23. 8. 1940, bytem : 603 00 Brno- Pisárky, Květná 30).
Co tedy vím, popř. rekonstruuji ze zmínek – z jejího vyprávění - o sochařské tvorbě mé maminky (o niž jsem se vždy mimořádně zajímal):
má maminka Hedvika Vocilková musela nastoupit svá studia na Vysoké škole Umělecko průmyslové v Praze (dnes Nám. Jana Palacha) - kam byla přijata po talentových zkouškách; zde absolvovala určitě dva školní roky 1930/1931 a 1931/1932, možná o rok více (už od ročníku 1929/1930).-
tam by se v archivu – popř. v sochařských depositech UMPRUM našlo určitě víc.
Jinak si pamatuji:
byla v ročníku – v němž (anebo v sousedních ročnících) mj. studovali s ní kolegové:
Vincenc Makovský (snad v předchozím ročníku), Vincenc Vingler, Jindřich Wielgus; kromě těchto později proslavených i některé její kolegyně, většinou Němky.
Po všeobecném ročníku došlo zřejmě k diferenciaci podle zájmu a nadání: maminku si k sobě do ateliéru vybrala její nadále profesorka Helena Johnová (ateliér pro plastiku a keramiku; ta mj. realisovala úpravu postsecesní koupelny na zámu v Novém Městě nad Metují u Bartoňů z Donebína).
Jejím profesorem z dějin umění byl tehdy – a velmi ji fascinoval – Prof. Jaromír Pečírka.
Jinak se zmiňovala i o dalších profesorech, jména si nevybavím, a jeden z nich, jí blízký, byl pražský Němec.
Jejího odchodu – po 2 nebo třech ročnících – kolegové a hlavně profesoři velmi litovali; platila za veliký příslib, žel nenaplněný. Byla by ráda zůstala: ale to by zhatilo její zásnuby a svatbu – na níž jí muselo záležet kvůli hmotnému zajištění; navíc tatínka velmi – a celý život – milovala.
Když jsem jí to třeba i vyčítal, vždycky se ohrazovala: „Ale tak mám aspoň vás tři: vy jste mé živé sochy!“
6) „Pozůstalost“ :
dochovala se – a v příloze Vám její fotodokumentaci posílám – (v mém držení na hradě Bítově) vlastně jediná její socha: portrét mého bratra Zdeňka, asi 2letého – tedy zřejmě z r. 1934, pálená hlína v životní velikosti. Přece jen se tak úplně nedokázala se svým darem od Boha rozloučit. Jinak se pamatuji na fotografie několika soch – bust – jejích spolužáků a přítelkyň a řadu kreseb nás – a jiných dětí.
Nějakou kresbu by snad bylo možno dohledat v mém archivu, fotografie jejích soch snad mezi fotografiemi sestry. Zcela určitě, jak mi sdělovala, musely se dochovat její práce – platící tehdy za zvlášt zdařilé – jako ročníkové práce atd. mezi jinými pracemi absolventů, které zůstávaly v depositářích UMPRUM.
7) Summa:
vzhledem k mizivému množství dochovaných prací a dokladů, nejen Hedvika Paukertová, ale ani Hedvika Vocilková (narozená ne v Prostějově, ale v Opavě 9.3. 1911) – nehledě ani k tomu, že vlastně nedokončila svá studia na UMPRUM v Praze – pro dějiny našeho meziválečného výtvarného umění vlastně neexistuje: neexistovala.
Ne tak ovšem pro mne.
Celý „omyl“ vlastně vězí v tom, že jste vzala za základ Vašeho úctyhodného bádání příslušné vzpomínkové pasáže, jak aspoň předpokládám, z relevantních kapitolek mé Paměti Básníka (vyd. Host Brno 2008).
Tam ovšem takové trzení – jejího syna - o „matce sochařce“ je zcela na místě: právě ze svědectví jejího potomka:. Básníka.
Ne, že by básníci nemluvili pravdu - ale mé svědectví je nutně subjektivní. Pro mne má maminka, duše i bytost zcela otevřená Kráse, ze své podstaty slunná a radostná a vždy názorně, plasticky – v prostoru – myslící, sochařkou byla, a byla víc než sochařkou: určitě právě ona – byť proměněnou – předala mi schopnost Tvorby – tohoto mysteria, v celém stvoření vlastního jen Člověku – usilujícímu učinit své božství, svého Boha, Tělem.
To ovšem do slovníku umělecko historického nepatří.
Snad právě jen do materiálů o slovesném umění a – básnících. Ale tam už to je. Podávám tu jen vysvětlení, proč „totéž není totéž“: proč slovo Básníka nemá objektivní závaznost pro sochařství a jeho anály.
A Vy přijměte prosím mou omluvu a současně hluboké uznání za Vaši snahu – a za to, že jsem Vás nechtě zavedl na falešnou stopu.
Zcela odmýšlím mé vzdělání uměleckého historika, mou životní praxi v památkové péči, mé doživotní propadnutí Kráse a Tradici, ale přece musím vyznat: že jako Básník jsem byl vždy blízek světu Sochy: je to v jistém ohledu totéž. A nebyl bych básníkem, kdyby tu sochařkou u díla od počátku, tou prvotní hnětenou Hlínou, z níž ječ stvořen Adam, nebyla má Matka.
Vás upřímně zdravím a k fotografiím mé jediné dochované maminčiny sochy přikládám ještě (v katalogu) i její portrét od mého mladého přítele, sochaře, Karla Žáka, který tu u mne na Bítově v jeho ateliéru vznikl v roce maminčiny smrti. Sochařské mládí tu vzdalo hold sochařské Tradici - a naopak.
Katalog posíláme souběžně jako listovní zásilku, na adresu Vašeho Ústavu, kterou jsem našel na internetu. Potvrďte prosím, zda adresa je správná, a zda Vám zásilka došla.
Buďte hodně zdráva!
Kdybyste měla zájem nás tu na hradě navštívit, dokud ještě jsem, ozvěte se, rádi Vás přijmeme!
Ale neváhejte: mé zdraví mne poslední dobou více (?) zlobí. Ars longa, vita brevis est! Ať nás Bůh chrání!
Váš a Vaši:
Jiří Kuběna a Karel Žák,
hrad Bítov.