Viditelnost zjevných a skrytých událostí

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Ateliér, čtrnáctideník současného výtvarného umění
rok vydání: 2002
ročník: 15
číslo: 13
počet stran: 1
počet reprodukcí: 4 b
strana: 8
jazyk: český

poznámka:
-
Teoretické úvahy o specifických rysech určitých, případně relativně určitých kulturních celků nepatří dnes mezi priority uměleckohistorického bádání. Zvláště s ohledem na globalizující se svět a vůbec tlak civilizačních faktorů. Je zde také mnoho relativizujících hledisek, mnoho prvků až příliš intuitivních poznání a emotivních hodnocení, než abychom snadno dospívali k ověřitelným a trvale platným závěrům. Je třeba také vzít v úvahu, že se kulturní celky historicky proměňují, že zde kromě historie hraje důležitou roli i okamžité kulturní chtění, které může do značné míry měnit celkový přístup i bilanci hodnot.
Přesto historik ví, jak důležité v mnoha případech znalecké práce a často i při výkladu díla je zjištění, je-li umělecké dílo součástí "českého" či jiného kulturního okruhu. Víme, že něco jiného je projekt a analýza dějin českého výtvarného umění oproti dějinám umění v Čechách. I když se dnes třeba ve Francii důraz spíše posouvá směrem k dějinám současného umění ve Francii, ani tam otázka po existenci "francouzského" umění neztrácí jistou zajímavost. Analogicky je tomu i jinde ve světě. Aniž bychom my dnes vzhledem k aktuální situaci dávali přednost tomu či onomu přístupu, myslím si, že pojem českého umění neztrácí svou přitažlivosti, svůj hlubší a obecnější smysl. Pojem českého umění pak nabývá na tím větší zajímavosti, objeví-li se osobnost mimořádné, v jistém ohledu v kontextu světového umění specifické kvality, tak jako je tomu v případě tvůrčí mohutnosti Medkova uměleckého profilu a jeho kulturního přínosu.
Význam díla Mikuláše Medka pro formulování dnešního stanoviska k otázce národní kulturní identity je o to větší, že lze konstatovat, že recepce tohoto díla v zahraniční není tak jednoduchou záležitostí. Můžeme vyslovit předpoklad, že tato tvorba je do značné míry závislá na historických podmínkách vývoje domácí kulturní scény a z těchto okolností, ale i hlubší domácí tradice, je tedy Medkovo dílo vysvětlitelné lépe, než z obecného kulturního dění ve světě. V našem vědomí - a nyní mluvím především za sebe, je Medkovo dílo z hlediska jeho humanistické odpovědnosti a duchovního přesahu ve světovém umění daleko významnější hodnotou, než jiné projevy zahraničního umění, jimž se běžně dostává daleko větší pozornosti umělecké kritiky, než by to z našeho hlediska bylo oprávněné. Nezbavím se přesvědčení že kdybychom včlenili Medkův umělecký odkaz do světových dějin výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století - a zatím se to nedaří, mnohé oslavované dílo by se jevilo jako plytká , názorově prvoplánová deklarace holého programu bez hlubších duchovních i kulturních dopadů. S Medkovým dílem a jeho domácím výkladem a recepcí ovšem souvisí určitý specifický úhel pohledu, neboť vyplývá z dobově konkrétní osudovosti českých dějin, z konfrontace požadavků umělecké svobody a osobní odpovědnosti s ideologickou dogmatikou totality, ze skutečností, které podstatně posílily požadavek morálního a etického hodnocení uměleckého postoje a činu. Určitým evropským proudům poválečného duchovního vývoje se v Čechách a na Slovensku dostává nejen zvláštní pozornosti , ale i samostatného vývinu, čímž se podstatně rozšřuje povědomí o možnostech národních kulturních aktivit. Neupřeme tvorbě Mikuláše Medka, že v domácím prostředí vytvořil dílo stejné humanistické síly a myšlenkové hloubky, jako ti, kdo z českých umělců pocítili potřebu rozšířit horizont svého uměleckého rozletu trvalým pobytem v zahraničí, tak jako tomu bylo v případě Františka Kupky či Josefa Šímy. Na zdánlivě zúžené ploše extrémně psychologizující introspekce se Mikuláš Medek doma dobral stejného patosu kosmické projekce intimních analýz, jako oba zmiňovaní na základě univerzalizujících aspirací svých výtvarných programů. Smyslová plnost a naléhavost, důraz na optické slasti formy ve spojení s výrazně exponovanou emocí, to jsou ostatně prvky, které můžeme vnímat jako určitou charakteristiku české výtvarné tradice.V Medkově případě - vzhledem k historickým okolnostem a umělcově založení , interpretované ovšem v silně romantickém , často negativizujícím a ironickém přetlumočení.
Již v prvé Medkově monografii si její autor Bohumír Mráz povšiml určité zvláštní povahy Medkovy tvorby v celku světového umění své doby. Mráz píše: "V každém tvůrčím období najdeme u Medka nějaký překvapivý rys, který se tam jaksi vůbec nehodí - alespoň měřeno kriterii příslušné doby." Mráze to vede k zjištění, že v "Umění druhé poloviny dvacátého století se zřetelněji než dříve staví proti sobě dvě tendence; tvorba univerzální, řešící nejobecnější umělecké problémy, společné všem umělcům bez rozdílu rasy, národnosti, místa a času; a tvorba situovaná, která od těchto determinant neabstrahuje, ale z nich vychází a s nimi počítá." Medkovo dílo patří vysloveně do této druhé kategorie. Mráze to vede k oprávněnému tvrzení , že se "v šedesátých letech vytvářejí "národní" školy nadnárodního univerzálního významu", z nichž "pražskou malířskou školu", rozumí se strukturální malby, sám podrobně analyzuje v samostatném článku.
Vrací nás to k zapomínané, ale stále vysoce inspirativní metodologii Václava Mencla, který ve své knize Česká architektura doby lucemburské poukázal na zvláštní kvalitu ryze českého příspěvku k vývoji gotického slohu v Evropě a sám pojem národní kulturní tradice pečlivě analyzoval. Mencl uvádí, že "s takovým kolektivním duchem národů lze skutečně počítati a že lze v tom směru nalézti také typy, které jsou patrně ve své podstatě už vývojově neproměnné, protože jsou biologicky, sociologicky a historicky do té míry hotové, že i v dějinách umění působí jako činitel statický." Václav Mencl sleduje tyto kvality nejen v gotice, ale i v dalším vývoji českého umění. Píše: "Lze tedy v baroku 18.století spatřovati nové potvrzení naší these, jež od české národní bytosti očekává spontánní oživnutí a tvořivé procitnutí v pozdních a sensuálních fázích vývojových cyklů slohových, a to stejně tak jako netečnost a neporozumění v jejich fázích racionálně-abstraktních. Český člověk zřejmě styl nevynalézá, ale recipuje, avšak snadno jeho tvary i skladbu transformuje ve fázích pozdních."
I když Menclova zjištění nelze bez připomínek aplikovat na vývoj moderního a současného umění, v mnoha ohledech jistě odlišný, je asi namístě podotknout, že Medkovu umění lze například lépe porozumět z hlediska českých analogií. Příkladně srovnáním s dílem gotického Mistra Třeboňského oltáře, kde zjišťujeme obdobnou syntézu vypjatého artismu, vroucí emotivity a smyslové naléhavosti v řádu mystiky symbolické vize, podobně jako v obrazech Mikuláše Medka. Taková spojení, byť u Medka v poloze typicky existenciální skepse, považujeme za cosi specificky českého, s tím, že Medkova martyrologická psychologie podstatně rozšiřuje plochu a kvalitu českého sensualismu i mysticismu o daleko hlubší, osudový rozměr extrémní životní pravdy. Někdy diskutovaný estetismus je výrazem posvátné úcty k umění, znakem spojení životního prožitku s metafyzikou jeho duchovního přesahu. Je u nás dost místa i pro plebejsou zemitost, všudypřítomný realismus respektující tělesnost světa jako prostředí, v němž se realizuje lidský osud. Ani ve světě českého moderního umění v tomto ohledu Mikuláš Medek není sám. Na počátku jeho tvorby nalezneme obraz Kristus a Kalvárie (1942), který jakoby se odvolával k příkladu mystických vizí El Greca, s nímž se ostatně citově i myšlenkově ztotožnila řada předních českých kubistů v jakési zvláštní, české syntéze extatického sensualismu. O souvislostech s českým symbolismem a surrealismem ani není třeba mluvit. Připomeňme jen Františka Bílka a Františka Janouška. Stejně je tomu v oblasti literární, kde zmiňme Ladislava Klímu, ale i Franze Kafku. Do kontextu národního kulturního celku se lze ostatně včlenit i tak, že umělec, ať již vědomě či podvědomě, kriticky přehodnocuje některé částečně zplanělé, či dokonce diskvalifikující dispozice, třeba právě naivizující lyrismus údajně typicky českého uměleckého založení. Takovým zásahem pak pojem národní kulturní identity dostává obsažnější i aktuálnější, protože vnitřní polemikou obohacenou podobu. I to je přínos často bolestné ironie obsažené v heroickém tragismu humanistického patosu Medkova uměleckého poselství.
Máme mnoho důvodů k tvrzení, že česká výtvarná a obecně kulturní a duchovní tradice i při své určité specifičnosti může světovou kulturu obohatit o celou řadu původních a z humanistického hlediska nepominutelných kvalit. Tvorba Mikuláše Medka, uchráníme-li její hodnoty před anonymitou konsumního univerzalismu globalizujícího se světa, je bezpochyby jednou z nich.

Viditelnost zjevných a skrytých událostí

osoba	narození	poznámka
Veselý Dalibor	19. 6. 1934