Alberto Vojtěch Frič
* 8. 9. 1882, Praha, Česká republika (Czech Republic)
† 4. 12. 1944, Praha, Česká republika (Czech Republic)
spisovatel, fotograf, etnograf, cestovatel, botanik
národnost: česká
pohlaví: muž
NK AUT: jk01031861
WIKIDATA: Q963023
VIAF: 74913006
Alberto Vojtěch Frič
Pocházel ze známé pražské rodiny významného advokáta. Studoval na reálce a rok po maturitě, v květnu roku 1901, odjel do Brazílie s cílem sbírat botanický materiál. Již na své první cestě, z níž se vrátil po roce, fotografoval, což dokládá Průvodce po výstavce sbírek z cesty Vojtěcha Friče jr. do Brasilie. V katalogu výstavky, uspořádané v říjnu 1902 v obchodním domě U Nováků v Praze, je totiž vedle „sbírky fotografií, krajin a typů“ mezi výzbrojí uveden i „Fotografický stroj firmy Voigtländer v Brunšviku“.
Při své druhé jihoamerické cestě postupoval Frič ještě systematičtěji, chtěl popsat život Indiánů, neboť cítil, že jim styk s bělošskou kulturou přinášel degeneraci. Proto vedle fotografování zaznamenával indiánské jazyky, zapisoval mytologické příběhy, pořizoval nákresy, mapy. Měl „polní vědeckou výzbroj“ včetně fonografu a mikroskopu. (V roce 1913 si pořídil také filmovou kameru, ale kvůli válečným událostem již nemohl z Evropy odcestovat). Při fotografické práci Friče jistě ovlivnila fotografická pozůstalost italského malíře a fotografa Guida Boggianiho, kterou získal po jeho mučednické smrti a opatroval. Fričova druhá výprava z let 1903 - 1905, na níž fotografoval již cestou, na lodi i při zastávkách (například na Madeiře), byla sběratelsky i badatelsky velmi úspěšná; například jako první Frič zmapoval oblasti řeky Pilcomayo.
Do Jižní Ameriky odjel znovu ještě v letech 1907, 1909 a 1912. V obchodním domě U Nováků ve Vodičkově ulici měl pronajatou vitrinu, kde se pravidelně objevovaly zprávy a fotografie z jeho cest a za pobytu v Praze informace o přednáškách. Při cestě do Argentiny v roce 1909 získal dokonce zkušenosti jako válečný zpravodaj a fotoreportér, což vtipně glosoval v nepublikované povídce. Snímky z té doby, otiskované v tamních novinách, se bohužel nezachovaly. 1913 uskutečnil ve své vile Božínka v Košířích velkolepou výstavu sbírek, k nimž vedle přírodovědných materiálů náležely především etnografické předměty. Hojně publikoval ve všech významnějších obrazových časopisech Rakousko-Uherska. Po vzniku samostatné republiky byl krátce pověřen v Jižní Americe diplomatickou misí. V meziválečné době uskutečnil ještě tři velké cesty, na nichž doplňoval svou unikátní sbírku kaktusů. Zemřel na tetanus.
I když mnoho negativů v pozůstalosti A. V. Friče je botanickou dokumentací, naleznou se mezi nimi i krásné a cenné snímky etnografického charakteru. Frič nejen jako jeden z prvních zachytil proces adaptace indiánů ve městech, ale pronikl i do komunit, kde se uchoval tradiční způsob života. Na své třetí cestě do oblasti Gran Chaca a Mato Grossa, na území Argentiny, Brazílie a Paraguaye, Frič fotografoval příslušníky kmenů Čamakoků, Bororů, Kaingánů, Kaďuvejů a dalších. Později přibyly i snímky kmenů, které před ním ještě nikdo nezaznamenal, a jsou tudíž pro etnology velice cenné. Sám Frič měl zřejmě k fotografování ambivalentní postoj, neboť kolísal mezi zanícením pro tento typ dokumentace a uvědoměním si limitů, které fotografie má. I když projevoval zřejmé nadšení pro technické vymoženosti, samotné fotografování chápal především jako ilustraci k textům, jako doprovodný obrazový materiál. Je obdivuhodné, za jakých situací dokázal Frič fotografovovat (i na koni, na kanoi, z oken vlaku), přičemž došel až na sám práh technických možností (záběry indiánských bojovníků pořízené při světle ohně).
Vedle dokumentace z výprav jsou velmi zajímavé také snímky ze soukromého života, k nimž můžeme přiřadit také záběry s herečkou Xenou Longenovou, které výstižně podtrhují její citové expresivní herectví. Smysl pro humornou nadsázku osvědčil Frič například v autoportrétu, v němž ironizoval svého rivala E. S. Vráze. Dochované desky mají většinou velikost 18 x 24 cm, 13 x 18 cm, 9 x 9, resp. 9 x 18 (stereo), čili v té době nejpoužívanějších formátů v oblasti reportáže a dokumentu. Výjimečné jsou záběry panoramatickou komorou, po níž zůstaly celuloidové negativy formátu 305 x 102 mm. Dokladem Fričova všestranného nadání je jeho vlastní konstrukce přístroje na formát perforovaného kinofilmu s okénkem velikosti 24 x 37 mm z roku 1921.
Odkazy: Průvodce po výstavce sbírek z cesty Vojtěcha Friče jr. do Brasilie. 1902; Světozor 1905, č. 1, č. 4; Z nové cesty do Jižní Ameriky, Světozor 1910, s. 370-372, 447-449, 493-496, 517-518, 562-564, 638-640.; P. Koblic: „Předchůdce Leicy“. Letem světemI, 19.9. 1933, č. 49; J. Kunský: Čeští cestovatelé. Orbis, Praha 1961; K. Crkal: Lovec kaktusů. Praha 1985; Lexikon české literatury. 1., Praha 1985; O.K. (Kandert): A.V. Frič - k stému výročí narození. NpM 1982; V. Halászová: Nejstarší fotografie ze zámoří. Katalog NpM 1989; P. Frič, Y. Fričová: Guido Boggiani, fotograf. Titanic Praha 1998; P. Scheufler: Alberto Vojtěch Frič. Advanced, 2000, č. 1; P. Scheufler: Galerie c. k. fotografů; J. Anděl: Česká fotografie 1840 - 1950. Příběh moderního média. Katalog, Praha 2004; www.titanic.n.cz; www.checomacoco.cz.
zdroj - www.scheufler.cz, 6.3.2021