Karel Černý

* 19. 2. 1910, Brno (Brno-město), Česká republika (Czech Republic)
18. 10. 1960, Praha, Česká republika (Czech Republic)
malíř, kreslíř, ilustrátor, grafik

 

národnost: česká
pohlaví: muž

Karel Černý
Veranda
1948
malba
olej, plátno
80 x 60 cm
Karel Černý
Plačky
1945
malba
olej, plátno
70 x 60 cm
Karel Černý
Cirkus
1936
malba
olej, plátno
66 x 79 cm

heslo:
Karel Černý, osamělý malíř, jehož obrazy působí svou zdánlivou jednoduchostí, monumentální jakoby zhutnělou formou a vytříbeným smyslem pro barvu a její symbolické významy. Z tvarů uzavřených pevným obrysem, barevné a tvarové rytmizace plochy vždy vyzařuje silný poetický až melancholický pocit. Pocit vyrůstající z Černého vrozené tělesné vady, hořkých životních zkušeností i z tísně doby, v níž prožil většinu svého života. Jeho jméno je stále připomínáno ve stálých expozicích galerií a v rámci rozsáhlých tematických či dobových výstav. Naposled jeho nadčasové nebo spíše bezčasé obrazy zazářily na výstavě Konec avantgardy? v Galerii hlavního města Prahy (2011) jako naprosto výjimečný zjev v bolestné šedi válečných a poválečných let. Jeho Milenci a Noc působily na diváky fascinující silou stejně, jako tomu bylo během válečných Konfrontací. Tehdy Jindřich Chalupecký spolu s dalšími uměleckými kritiky rozpoznal v jeho obrazech sílu a mohutnost, která ostatním chyběla. Byl dáván jiným za vzor a obdivována tajemná atmosféra jeho obrazů. Nikdy nepříslušel k žádné skupině a nebyl ani aktivně činný v žádném spolku. Žil a tvořil sám pro sebe, z vnitřní potřeby. Byl povolán. Na světě neexistovalo nic, co by ho odtrhlo od malby, vyjma divadla a pražských barů. Avšak i tam myslel na obrazy, jež nosil dosud ve svých představách. Vytvořil tak dílo ucelené a přitom proměnlivé, avšak nikoli šokující a průkopnické. Jeho díla jsou zdánlivě prostá až idylická. Snad právě proto, pro svou víru v krásný obraz tvořící pevný neproměnný bod v nejistém světě, pohovku pro oko i unavenou duši, ale především pro svou nezařaditelnost do hlavního proudu vývoje umění zůstává tak trochu umělcem na okraji. A to i přesto, že se jeho díla objevují v aukcích a ty nejlepší z nich dosahují překvapivě závratných cen pohybujících se na hranici tří miliónů.1
Životem a dílem Karla Černého se po několik desetiletí zabýval historik umění profesor Vojtěch Lahoda, který zpracoval dvě obsáhlé monografie včetně podrobného soupisu jeho malířského a grafického díla. Tím však Karel Černý ztratil pro další historiky umění a galeristy na přitažlivosti. Vše již bylo napsáno, zdokumentováno a evidováno. Poslední výstava jeho obrazů se uskutečnila před více jak dvaceti lety v Pardubicích (1990), a tak je pro mladší generaci téměř neznámým umělcem. Pevně věřím, že nejsem jediná, koho vždy fascinovala neuvěřitelná stabilita, pevnost a oblost tvarů, vysoké pasty, nezvyklé barvy a masivní linie vymezující jednotlivé plochy, milenci ztrácející se v modrofialové temnotě tmy. Jsou to obrazy záhadné. Nelze je uchopit, skrze dobová výtvarná hnutí a směry. Jeho dílo spíše poukazuje na spojitost s počátky moderny, gotikou, barokem, ale především s divadlem a literaturou raného francouzského existencialismu. Lze-li někoho z našich malířů označit jako existencialistu, pak právě jeho.
Karel Černý se narodil 19. února 1910 v Brně, avšak záhy po úpadku otcovy cukrářské živnosti, se rodina přestěhovala do Prahy. Z úcty k matce, která jako jediná z rodiny pro něj měla pochopení a byla mu vždy oporou, si ke jménu připojuje iniciálu Š (Šiková, dívčí jméno matky). Naopak otec, ač poměrně úspěšný podnikatel, odmítl syna finančně zajišťovat. Jeho podpora se omezila na občasné drobné výpomoci. Černého vůle stát se malířem však byla nezlomná. Legendou se stal již způsob jeho přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze, kdy údajně roku 1933 postával s deskami v ruce před budovou akademie tak dlouho, dokud si ho nevšiml malíř Jakub Obrovský. Ten ho po následné konzultaci přijal rovnou do druhého ročníku své malířské školy. Během studia se přátelil především s malířem Václavem Holubem a Sylvou Ježkovou. Občas mu také někteří lépe situovaní spolužáci vypomáhali z finanční nouze koupí jeho obrazů. Je na nich patrné hledání vlastního výrazu, avšak již v této době jsou již zřetelné charakteristické rysy jeho budoucí tvorby. Absolutorium složil úspěšně roku 1938.
Na samostatnou uměleckou dráhu vstupoval Karel Černý v době blížící se světové války, v době stupňujícího se pocitu ohrožení a ztráty iluzí. Tato všeobecná deziluze a obavy o zítřek se pochopitelně odrážely i v umění. Objevily se první pochybnosti o smyslu i formě moderního a avantgardního umění. Někteří mladí umělci nalézali řešení v návratu ke kořenům moderny. Není proto divu, že v díle Karla Černého nalézáme ozvuky secesního křehkého snění i Kubištovsky přísnou konstrukci obrazové plochy. Nelze pominout ani zřejmý vliv Edvarda Muncha, jenž na svých plátnech stvořil svět plný úzkosti a temných pudů. Vedle těchto autorů nalezl Černý inspiraci ve starém umění a to především v gotických deskových malbách. Obdivoval jejich spiritualitu, skrytý význam a silný emocionální náboj vyjádřený zjednodušeným až typizovaným figurálním repertoárem. Nejvýrazněji se okouzlení gotikou projevilo v jeho první velké zakázce na oltářní obraz s námětem Zmrtvýchvstání pro kapli Sedmi bratří Makabejských v obci Koryta u Mnichova Hradiště. Kompozice a krajinný rámec tohoto rozměrného plátna je volnou parafrází deskového obrazu Mistra Třeboňského oltáře.2 Duchovní tématiku rozvinul později v sérii obrazů raněných mužů a naříkajících žen, které vrcholí monumentálním plátnem Oplakávání (1946).
Karel Černý používal již od počátku vysoké nánosy barevné pasty. Sám je míchal z práškových pigmentů. Zčásti ho k tomu vedl nedostatek peněz, ale především nebyl spokojen s kvalitou prodávaných barev. Připadaly mu pro jeho záměry příliš řídké a bez lesku. Během krátké doby si vytvořil specifickou paletu barev – pařížská modř, ultramarín, fialová, rumělka, čerň, běloba, okr a pouze doplňkově zelená. Maloval zásadně podle modelu. Na všechny své obrazy zahradních scén a barů si dělával doma řadu skic. Modelem mu údajně musel stát i Zdeněk Sklenář, jenž měl ateliér nějakou dobu ve stejném domě. Sklenář později na Černého vzpomínal jako na hodného a čestného muže se smyslem pro humor a satiru, který jako jeden z mála po roce 1948 neohnul páteř.3
Zároveň s charakteristickým stylem jeho obrazů se vykrystalizovalo i několik klíčových motivů, k nimž se Karel Černý znovu a znovu vracel. V první řadě to byly noční bary a zahrady plné lidí, dále zátiší jako důkaz existence i neživý společník osamělce, žena na lůžku, dvojice milenců a v neposlední řadě řeka s parníkem symbolizujícím naději, že někde jinde daleko je možné začít nový lepší život.
Ačkoli byl městský typ a na venkově ho ubíjela jednotvárnost a omezenost lidí i jejich práce, vytvořil zde celou sérii krajin, která patří k vrcholům jeho tvorby. Právě v jižních Čechách nalezl čistý výtvarný výraz, jehož dociloval kontrastem přesně vymezených téměř nepropracovaných barevných ploch. Jeho lesy, pole, cesty a dokonce i oblaka na nebi působí dojmem neskutečné tíže. Přesto je tato pevnost prostoupena chvěním, které ale spíše umocňuje fascinující nehybnost. Nejzajímavější jsou mraky, kterým sám autor říkal sarkasticky „lívance“. Prchavý obláček páry se na jeho plátnech proměnil v hmotný předmět, hmatatelný už už si na něj sáhnout, chytit ho… Jakoby se snažil, tak jako ostatně většina z nás, zachytit okamžik a uzamknout do věčného trvání.
Jeho tvorba do té doby plná těžké melancholie a snění se výrazně proměnila po cestě do Paříže roku 1946. Zde měl možnost poznat díla francouzských i španělských současníků, zúčastnit se velké výstavy českých umělců v galerii La Böetie a především okusit alespoň na několik týdnů úžasnou atmosféru, lehkost a svobodu života v Paříži. Obrazy jakoby se pročistily a zjednodušily. Do popředí se dostalo spíše formální řešení obrazové plochy na úkor literárního či duchovního rozměru díla. Někteří kritici pak označili jeho díla za krotká,4 ale on sám byl možná poprvé v životě skutečně šťastný. Podobně, snad možná ještě výrazněji, ho zasáhlo setkání s mořem v Nice a Le Havre. Maloval obrazy jiskřící se hladiny a uvažoval o koupi domu na jihu Francie. Nakonec se však přeci jen vrátil do Prahy, kde všechny jeho plány vzaly za své. Následující padesátá léta v Čechách však postupně ubila veškerý jeho životní elán načerpaný ve Francii. Nové komunistické poměry ho připravily o možnost vystavovat, ale především zničily, ožebračily či vyštvaly do exilu živnostníky, právníky a další movité sběratele. Černý tak přišel, podobně jako řada dalších umělců, o příjem z prodeje obrazů. Situace v Československu se sice po roce 1956 mírně zlepšila. Černý mohl opět vystavovat a byl dokonce přizván k účasti na Bienále v Benátkách a EXPO´58 v Bruselu. Všeobecná nesvoboda a starost o živobytí pro sebe i svého otce, které zajišťoval pouze malým příjmem z občasných zakázek na ilustrování, ho však velmi vyčerpávala. Maloval čím dál tím méně a těžko hledal smysl pro další tvorbu. Umírá náhle po prodělaném zápalu plic dne 18. října 1960. Jakoby Jan Drda jeho konec již v roce 1943 předpověděl: „Karel Černý je z rodu těch umělců, o nichž bylo řečeno, že je ani Bůh, ani ďábel nemůže zabít dřív, dokud neřekli všecko, co chtěli.“5
Petra Příkazská / text katalogu Karel Černý Cesta do hlubin noci. Galerie moderního umění v Hradci Králové 2011
1 Zátiší s pomeranči, 1944, bylo v roce 2010 vydraženo téměř za 3,500.000,- Kč a jeden z jeho Barů ze sbírky rodiny Hascoe byl v červnu 2012 vydražen v Londýnském Sotheby´s za částku £163,000.
2 V. Lahoda, Karel Černý. Praha 1994, s. 65
3 Z. Sklenář, Vzpomínání… Praha 2010, s. 115-119
4 Například Věra Hasalová, Paříž v kresbách Karla Černého. My 47, 1947, č. 45, s. 5
5 Jan Drda, Karel Černý. Praha 1943, s. 7

poznámka:
Ve 40. letech byl oceňován Jindřichem Chalupeckým jako jeden z nejtalentovanějších malířů své generace.

V Pražských ateliérech (1961) rok narození 1912.