cs.wikipedia.org

Karel Bartoloměj Ignác Villani de Castelo Pillonico

* 23. 1. 1818, Sušice (Klatovy), Česká republika (Czech Republic)
† 24. 3. 1883, Střížkov, Struhařov (Benešov), Česká republika (Czech Republic)
politik, dramatik, básník, šlechtic, velkostatkář

 

národnost: italská
pohlaví: muž

NK AUT: jk01142394

poznámka:
Také jako Karel Drahotín, Drahotín Marie, Ignác Marie Villani

Karel Bartoloměj Ignác Villani de Castelo Pillonico

Jeho předkové z otcovy strany pocházeli z italské Perugie, do Čech přišli během třicetileté války. Matka byla z bohaté česky mluvící měšťanské rodiny. Karel se vzdělával nejdříve v Neznašově u Týna nad Vltavou, později u piaristů v Českých Budějovicích. Piaristická škola, kde se vyučovalo německy a používání češtiny se trestalo, pro něj byla velmi nepříjemná. Ve dvanácti letech přešel na vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Tam na něj působil vynikající pedagog, učitel češtiny Tomáš Burian. Seznámil se také s jihoslovanskými studenty (jedním z nich byl chorvatský básník Petar Preradović) a pod jejich vlivem přijal umělecké jméno Drahotín.
Po absolvování akademie sloužil v Praze a Čáslavi. V armádě měl problémy, často zanedbával své povinnosti a byl trestán. Roku 1846 z vojenské služby odešel, aby nemusel bojovat proti polským povstalcům na Krakovsku. Krátce předtím se oženil s Matyldou Herzovou, dcerou cukrovarníka. Sňatek byl výhodný pro oba – Matylda se stala šlechtičnou výměnou za velké věno. Za získané peníze manželé koupili statek Střížkov u Benešova, který se tak stal jejich rodinným sídlem. Pro Villaniho tento sňatek znamenal další odklon tradičních hodnot šlechty k životnímu stylu měšťanstva. Po roce 1846 žil střídavě v Praze a Střížkově a zapojil se do českého obrozeneckého hnutí. Stal se členem Měšťanské besedy v Praze a sblížil se s vlasteneckou společností na Benešovsku. Jeho „jazykové“ vlastenectví (podpora češtiny proti němčině), typické pro měšťanstvo, se lišilo od šlechtického „zemského“ (láska k rodné zemi a regionu). Kromě Villaniho podporovali v té době české národní snahy jen šlechtici Jan Neuberg a Vojtěch Deym. V roce 1848 byl Villani aktivním účastníkem revolučního hnutí v Praze. 11. března se konalo setkání ve Svatováclavských lázních, které jej zvolilo do 24členného petičního výboru. Stal se velitelem českého ozbrojeného sboru – Svatováclavského bratrstva, později přejmenovaného na Svornost. Využil přitom svých vojenských zkušeností. Snažil se vést tuto organizaci v liberálním duchu a vylučoval z ní radikální jedince, kteří chtěli vyvolat ozbrojené povstání. V tomto smyslu mělo pomoci i přejmenování na Svornost, čímž chtěl získat pražské Němce na svou stranu a rozptýlit jejich obavy. Jeho snahy o klidný průběh revoluce ale narazily na odpor radikálních studentů, vedených Josefem Václavem Fričem. Ti získali ve Svornosti převahu a 12. června vyvolali Svatodušní bouře. Villani odešel na Malou Stranu, kde byl 14. června zatčen a uvězněn v Jiřském klášteře na Pražském hradě jako jeden z domnělých vůdců revoluce. Byl několikrát vyslýchán a jeho sídlo prohlíženo Windischgrätzovými vojáky; žádné důkazy protistátni činnosti se ale nenašly. Krátce po 14. září 1848 byl propuštěn na amnestii. Přestěhoval se z Prahy na Střížkov, kde žil pod policejním dohledem. Ve Střížkově se znovu zapojil do regionálního politického a společenského života, i když zpočátku omezeně z důvodu politické perzekuce. Mnoho času také věnoval správě statku, který bylo nutné postavit na nové ekonomické základy po zrušení roboty. Roku 1850 byl na čtyři roky zvolen starostou obce Jezero. 28. dubna 1861 po pádu Bachova absolutismu ukončili policejní dohled, což mu otevřelo další možnosti zapojení do regionální politiky. V letech 1865 – 69 byl zvolen za benešovského okresního starostu. V této funkci se snažil o zvýšení životní úrovně místních obyvatel. Zvolen byl i podruhé po skončení funkčního období, ale rakouská vláda jeho volbu nepotvrdila; od té doby působil jen jako člen okresní rady. Roku 1867 se stal poslancem českého sněmu za Benešov, Neveklov a Vlašim. Prosazoval obnovení českého státního práva, účastnil se národopisné výstavy v Moskvě, podílel se na oslavách přivezení základního kamene Národního divadla z Blaníku. Roku 1870 byl zvolen i za poslance rakouské Říšské rady, ale do funkce nenastoupil kvůli politice pasivního odporu, přijaté českými stranami. Od roku 1874 jeho politickou a veřejnou činnost výrazně omezila duševní choroba. Villaniho manželka Matylda organizovala v Praze i Střížkově „salon“, pravidelná přátelská setkání významných osobností v reprezentativní místnosti domu pod vedením majitelky domácnosti. Koncept pocházel z Francie 17. století. V českých poměrech existoval „šlechtický salon“, s důrazem na okázalost a eleganci, a „měšťanský“, soustředěný na výměnu vzájemně obohacujících názorů a zkušeností. Villaniho salon měl blíže k měšťanskému, ale navštěvovali jej i příslušníci šlechty. Hovořilo se tam podle národnosti účastníků česky, německy nebo francouzsky. Villani ve své politické a společenské aktivitě podporoval české národnostní snahy, ale vždy za předpokladu zachování celistvosti rakouské říše. Prosazoval federalizaci Rakouska; argumentoval, že národní státy jako Francie a Anglie jsou silné v případě centralizace, zatímco mnohonárodní státy jako Rakousko získají podporu svých obyvatel, jen pokud každému národu dají prostor k rozvoji. Přátelil se s otcem Svatopluka Čecha, rovněž postiženým po revoluci 1848.

Dílo:
Villaniho básnická tvorba není obecně vysoce ceněna. Měl snahu, ale nikoliv básnický talent a jeho výrazové prostředky byly omezené. Během života byl současníky oslavován a podporován, ale především kvůli své politické a společenské aktivitě, o níž mnozí doufali, že přivede další české šlechtice do řad vlastenců. Literárně tvořit začal už na vojenské akademii. Přispíval do České včely a Květů a napsal autobiografickou črtu Ze života svého. Jeho spolužák, chorvatský básník Petar Preradović, uveřejnil několik jeho básní v časopise Danica. Pozdější Villaniho básně mají epigonský charakter. Obsahem je zpravidla oslava vlasti, slovanské vzájemnosti, morálních hodnot, statečnosti Čechů a krásy českých žen. Pro jednoduchost a zpěvnost byly některé zhudebněny.
- Lyra a meč (1844) – básně ovlivněné Jánem Kollárem, s výrazným didaktickým tónem. Sbírka se skládá z oddílů Slovankám (s cykly Lásky bol a Písně milosti) a Slovanům (Lípy květ, Vojenské zpěvy). Opěvuje poctivost Čechů, půvab Češek a bohatství české země. Ve Vojenských zpěvech nepřímo vyzývá císaře k podpoře Čechů, za kterou se mu národ odvděčí statečností českých vojáků. Nejznámější básní z této sbírky se stal Vystěhovanec,[1] napsaný před plánovaným přesunem na Balkán, kde se Villani chtěl zapojit do boje proti Turkům na straně Srbů. Báseň zhudebnil Alois Jelen pod názvem Zasviť mi ty slunko zlaté a rychle se rozšířila.
- Spisy (1846) – další básnická sbírka. Obsahuje báseň Smír, inspirovanou Máchovým Májem. Se životním postojem Máchy nesouhlasil, ale byl jedním z prvních, kdo uznal jeho umělecké kvality.
- Štědrý den – veselohra z 50. let, kritizující poměry Bachova absolutismu
- Vorwort zur nationalen Versöhnung und staatsrechtlichen Verständigung (1879) – německy psaná brožura, v níž vyjadřuje názor na národnostní usmíření a státoprávní vyrovnání v rámci rakouské monarchie.
Villaniho tvorba měla rysy českého romantismu z Tylova kulturního okruhu – na rozdíl od původního západoevropského individualistického postoje (se kterým se ztotožňoval například Mácha) tu byl důraz na společenskou aktivitu a výchovné působení. Romantismus v tomto pojetí přecházel do biedermaieru, založeného na podpoře klidného rodinného života a lásce k vlasti. Villani jako básník byl brzy po smrti zapomenutý, hlavně kvůli nízké umělecké úrovni jeho prací. Občas se připomínalo jeho vlastenectví, a to i za 1. republiky (vzdálený příbuzný, historik Alexander Berndorf) a po 2. světové válce (Maryša Radoňová Šárecká). Na Benešovsku jej dlouho vzpomínali jako významného okresního starostu. Jeho pozůstalost – 6 kartonů rukopisů, výstřižků z časopisů, osobních dokladů a korespondence – je uložena v Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech.

Literatura:
- Buben, Milan M. : Villani de Castelo Pilonico. SE 8, 1992, č. 23, s. 92-98.
- Tovačovský, Jaroslav : Karel Maria Drahotín svobodný pán Villani (1818-1883). Jeho život a dílo, předkové a potomci. HaG 34, 2001, č. 3-4, s. 213-222.

Karel Bartoloměj Ignác Villani de Castelo Pillonico

cs.wikipedia.org
 

Karel Bartoloměj Ignác Villani de Castelo Pillonico

rok od - do   skupina, *vznikla, poznámka
???? - ????   osobnosti (Plzeňský kraj), *

Karel Bartoloměj Ignác Villani de Castelo Pillonico

kniha
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  1997   Kalendárium kulturních osobností Šumavy a Chodska, Nakladatelství MMM, Praha
www
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  ????   Karel Drahotín Villani (cs.wikipedia.org), cs.wikipedia.org

Karel Bartoloměj Ignác Villani de Castelo Pillonico

kniha
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  2012   Hrábky drápky odpadky, Albatros, nakladatelství, a.s., Praha

Karel Bartoloměj Ignác Villani de Castelo Pillonico

instituce, obec  
Památník národního písemnictví, Praha