Divadlo Járy Kohouta

rok vzniku: 1938
rok zániku: 1946
obec: Praha
adresa: _

heslo:

-

Když po Mnichovu odebraly úřady J. Voskovcovi koncesi na provozování Osvobozeného divadla a Ježek, Voskovec a Werich se rozhodli emigrovat, uzavřeli V+W dohodu s majitelkou sálu v paláci U Nováků ve Vodičkově ul. o předání sálu a větší části souboru OD komikovi J. Kohoutovi. Kohout, vlastnící od 1935 koncesi, tak přenesl svůj podnik ze smíchovského Švandova divadla do centra Prahy. Nový soubor, složený z části ansámblu OD a z části smíchovského souboru, doplnil o herce potřebných oborů a rozšířil balet na 40členné těleso. Z členů OD, kteří v souboru převažovali, již během sez. 1938/39 několik odešlo a Kohout je nahradil převážně operetními silami. Během osmiletého trvání prošla DJK řada herců, např. F. Bujárek, M. Homola, R. Lampa, S. Procházka, N. Stallich, K. Máj, R. Morávek, Z. Olšovský, A. Vašíček, N. Gaierová, H. Krtičková, N. Ninon, M. Norrová, N. Rubensová, H. Vítová. Kapelníkem se stal J. Baloun, balet vedl zpočátku ještě S. Machov, později L. Gavar, B. Milec aj.

Divadlo pokračovalo ve smíchovském programu, jeho osou byly nenáročné zpěvoherní frašky, opřené o Kohoutovy sólistické komediální výkony. Po éře OD zavládla na scéně U Nováků společensky krotká a konformní zábava určená nejširším diváckým vrstvám. Kohout hodlal zahájit Hašlerovou zpěvoherní revuí Do nebe je cesta dlouhá, cenzura ji však nepovolila. Proto 21. 12. 1938 zahájil narychlo nastudovanou fraškou To bylo v háji, jejíž text i hudbu napsal J. Drdácký. V dalších šesti sezonách seriálového provozu Kohout uvedl 15 frašek se zpěvy a tanci od populárních operetních libretistů J. Baldy, K. Hašlera, K. Melíška, K. Nováka, F. Paula a skladatelů K. Běhounka, J. Beneše, K. Hašlera, E. Ingriše, S. Macha, E. S. Nováčka, J. Stelibského. Nejúspěšnějšími byly Zaječí pacička (326x), Slon mezi porcelánem (272x), Potápka (237x), Děvčata v modrém (96x, nedohráno) ze známé operetní dílny libretistů Tobise, Špilara, Mírovského a Rohana a skladatele J. Beneše. V těchto jadrných, až hrubozrnných fraškách, provázených líbivou hudbou a choreografií, převládala milostná pikantní tematika, kořeněná siláckou slovní a situační komikou. Ztřeštěný děj se opíral o standardní postavu popleteného muže z rodu lidových prosťáčků, kterou hrál, obvykle v režii B. Prchala, vždy J. Kohout. Jeho vervní herecký projev, který vycházel z tradice groteskní komiky staropražských kabaretů, spočíval na enormním fyzickém nasazení a až akrobatické tělesné mrštnosti. Kohoutova triviální komika a repertoár jeho divadla odpovídaly nejen relaxačním potřebám nenáročného publika, ale také požadavkům nacistů na odpolitizování češství a na převedení jeho obsahu do roviny bezproblémových, apolitických, rázovitých figurek omezeného životního horizontu. Pantomimicko-baletním pásmem B. Milce Ve víru tance se DJK ojediněle připojilo i k propagaci nového politického pořádku a práce pro Novou Evropu. Ač divadlo ničím neoponovalo nacistické ideologii, byl Kohout 1940 vyšetřován gestapem a byla na něj uvalena několikatýdenní vazba. Po propuštění se do divadla, které prozatímně řídil F. Filipovský, opět vrátil.

Náročnější umělecké ambice manifestoval činoherním pořadem, jehož vedením pověřil dramaturga E. A. Hrušku. Pod názvem Trojúhelník byly uvedeny tři nerudovské anekdoty (1940), později Don Gil od Tirso de Moliny a Otrokyně svého milence od Lope de Vegy (obě r: K. M. Walló, 1942). Pro literární cyklus, jak Kohout nazýval činoherní představení, však divadlo nemělo předpoklady a pokus skončil nezdarem. V zimě 1939/40 zde bylo hráno Snížkovo vtipné pásmo parodií Rozmarné zrcadlo (60x), které pak Snížek přenesl do vlastního podniku v Alhambře. Pořad DJK doplňovala odpolední představení pro děti, uváděná 3x týdně.

Pověst divadla poškozovaly nejednou kolaborantské aktivity jeho členů i samotného ředitele (např. účinkování v rozhlasových Opluštilových protičeskoslovenských skečích). 1942 nabídlo vedení divadla své hry nacistickému wehrmachtu pro pražskou německou posádku, nabídka však nebyla přijata.

Po vynucené pauze od září 1944, kdy byla z rozkazu ministra propagandy J. Goebbelse zastavena činnost divadel, obnovil J. Kohout provoz po osvobození 1945 už ne na podnikatelském základě (soukromé koncese byly zrušeny v červnu 1945), ale byl do funkce uměleckého šéfa zvolen závodní radou. V nových společenských podmínkách divadlo změnilo kurz: triviální frašky vystřídala adaptace Špalíčku M. Alše a sociálně politický kabaret Loď živých aneb Všichni jsme na jedné lodi z repertoáru Červeného esa. Když se v září 1946 vrátil do vlasti po J. Werichovi i J. Voskovec, bylo divadlo U Nováků převzato ustaveným Družstvem Divadla V+W a protagonisté OD v něm obnovili činnost.

Literatura

B. [E. Bass]: Nepřístojnost s Nerudou, LN 7. 11. 1940; mat [B. Mathesius]: Lope de Vega u Járy Kohouta, ČS 15. 2. 1942; jwg [J. Wenig]: Don Gil v jiné barvě, ČS 9. 12. 1942; nesign.: Vlasta Burian a Jára Kohout v Opluštilových politických skečích, Arijský boj 2, 1941, č. 12, s. 5; L. Pacák: Opereta, 1946, s. 260; J. Kohout: Hop sem, hop tam, 1991; B. Srba: O nové divadlo, 1988 + Smích v nesvobodě, DR 5, 1994, č. 1, s. 21. 

Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 90—91

Bořivoj Srba, Vladimír Just, encyklopedie.idu.cz, 27.6.2017