Denisa Krausová: Hlava je vnitřností čepice
typ výstavy: autorská
místo konání: Galerie Václava Špály
termín: 2018/05/11 - 2018/06/24
poznámka:
-
Australští Aboridžinci i české děti kreslí věci s jejich vnitřnostmi viditelnými. Dům má okna a komín a dveře, ale také vidíme stůl a u něj mámu a tátu. Vidíme vnější znak i jeho smysl, to, co je tady podstatné, vidíme poskládanému prádlu do záhybů.
Některá zátiší Denisy Krausové tak mohou připomínat slavný dort pejska a kočičky, přičemž dort drží obdivuhodně harmonizovaný tvar, vzdálený od všech prostých setkání deštníků se šicími stroji. Vnímáme je především jako obraz, teprve potom jako konkretizované zátiší, nebo lépe, jako tok obrazů, jako nikoliv střídavé, ale souběžné obnažení prostoru uvnitř a vně.
Krausová pracuje s malířskou prostorovou iluzí destruktivně, paralelně staví i narušuje její řád, z organické, téměř dekorativní textury tak k pozorovateli vyplouvá namísto zrakového klamu, umné šalby, skutečnost mnohem realističtější; dům i zvíře s jejich vnitřnostmi. Pojmy uvnitř a vně jsou jenom pomocníci. Teorie záhybu Gillesa Deleuze ukazuje skutečnost právě jako zvlněnou plochu. Něco, co je nyní označované jako vnitřek, může v příští skladbě záhybů hrát roli vnějšku. Čínština disponuje slovy, která jsou za určitých okolností podstatnými jmény a za jiných slovesy. Nelze prostě říct, že některé věci nejsou tím, čím se zdají být – spíše ukazují, čím vším skutečně jsou. Tato velice přesvědčivě polapená tekutost našich vizuálních vjemů vytváří v Denisiných statických zátiších nezaměnitelný zdroj neklidu.
Když se řekne maso, často vidím osvalenou část dlaně v místě, kde vyrůstá palec, jako malý jsem si představoval, že se do ní zahryznu (snad pro podobnost s kuřecím stehnem?) a někdy jsem skutečně otiskl zuby alespoň do kůže, abych pod nimi cítil přeskakující tkáň. Věci nejsou jen věci sami o sobě. Věci jsou věci ve vztazích, v příbězích. Věci se odehrávají! Akce neroste z hrozivého nakročení, skoku nebo výstřelu – puma patří do kabinetu kuriozit víc než do džungle, hruška spočívá na broušené míse pro hosty a zátiší určené studentům umění tu prostě jen zůstalo. Nehybný je i plamen. Nehoří. Jako ikona, idea sebe sama, nechává moment vznícení na divákovi a jeho krabičce zápalek, v níž leží představa požáru, nebo snad jen dědových nedokouřených Líp. Teprve ta přináší do obrazu oheň. Hlava je vnitřností čepice, a vám zrovna záleží víc na hlavě než na čepici?
Text je komponován tak, že jeho zcela odlišné vyznění získáte, pokud si přečtete pouze každé páté slovo. Nebo možná, že to není každé páté, ale každé sedmé. Nepochybně by však takové jednoduše jinotajné čtení přes určitou šablonu (páté, sedmé slovo) smrskávalo metamorfický příběh do rébusu, atributické hádanky, takže se tomu z principu nedá věřit. Začněte libovolným slovem a vyslovujte nahlas pouze interpunkci.
Petr Kovář, galerievaclavaspaly.cz
