Slepá skvrna
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Galerie Národní technické knihovny (Galerie NTK)
termín: 2013/06/07 - 2013/07/13
poznámka:
http://www.techlib.cz/cs/2554-slepa-skvrna-blind-spot/
Výstava Slepá skvrna se zabývá fenoménem „nemíst“ (non-places, non-sites, non-sights, u-topias), ve smyslu urbanistickém a současně mentálním a sociálním. Slepá skvrna (Blind spot), lékařské označení pro vyústění očního nervu, které postrádá světločivé buňky, je zde metaforou pro prázdná místa v kolektivně vnímaném obraze světa a hledání lidského místa v něm. Absentující obraz ve slepé skvrně lidského oka si mozek sám doplní. Stejně tak prázdné místo v obraze zejména budoucího světa zaplňuje uměle vytvořený obraz založený na kolektivních touhách, utopických nadějích i dystopických obavách. Výstava tuto problematiku tematizuje především prostřednictvím kritického pohledu na urbanismus, architekturu a geografii a je v jistém smyslu pokračováním výstavy Stíny minulých utopií, která proběhla v Galerii NTK před dvěma lety. Tentokrát jsou, namísto utopií bývalých, v ohnisku zájmu utopie latentně přítomné. Dnešní společnost pozdního kapitalismu se prostřednictvím médií snaží občanům vsugerovat, že neexistuje alternativa k současnému systému. Utopistické vize jsou odkázány do sféry snů a naivních přežitých představ. Výstava Slepá skvrna se nicméně snaží poukázat na to, že jsou utopie integrální součástí lidské společnosti a to součástí velmi potřebnou. Jsou motorem a povzbuzením pro další vývoj, pro narušování mocenského statu quo, pro víru ve smysl lidské existence.
Vystavená díla vznikla v rozmezí několika posledních let, zvolené téma se tedy průběžně objevuje v tvorbě současných umělců. Vedle českých umělců představuje výstava také několik slovenských hostů a taktéž jednoho umělce z Kypru.
Ambiciózní instalaci připravil slovenský umělec Jaro Varga, který se již před dvěma lety v Galerii NTK prezentoval úspěšnou spektakulární instalací virtuální knihovny. Tentokrát Varga přenesl na stěny galerijního prostoru starou opadanou omítku nasbíranou v opuštěných barácích sovětské vojenské základny v Milovicích. Jednotlivé fragmenty tlející omítky se Jaro Varga pokouší opětovně sestavit, ovšem nutně selhává. Jeho instalaci lze tedy číst jako komentář k nemožnosti přesné rekonstrukce historie.
Jakub Geltner, který se účastnil také výstavy Stíny minulých utopií, vystavuje multimediální instalaci – studiovou kulisu umožňující divákovi vstoupit do přízračného prostoru panelového dvora s palmou a luxusním bazénem a promítající celý obraz do TV monitoru. Geltner využívá ve své instalaci oblíbeného optického klamu zvaného anmorfóza. Perspektiva obrazu je bezchybně viditelná pouze z bodu v němž stojí kamera, správnou nezborcenou perspektivu tedy vidíme toliko v mediovaném obraze.
Třetí monumentální realizací výstavy je skulpturální instalace Lexy Peroutky – hliníkový sloup obsypaný hroznem průmyslových sirén, které čas od času spustí v galerii svůj výstražný signál. Je to však signál vyslaný do prázdna. Autor svou instalaci interpetuje jako komentář k současné politické situaci, kdy se zdá stále zřetelnější potřeba sociální změny, signály k jejímu naplnění nicméně zůstávají bez širší společenské odezvy.
V přízemí galerie najdete videoprojekci Terezy Severové v níž autorka remixuje apropriované postprodukční masky z filmových blockbusterů. O pár metrů dál se pak pro změnu Jan Pfeiffer pokouší vylepšit realitu pomocí úsměvně jednoduchého použití low-tech maskovací techniky - výstřižků. Další Pfeifferovo video, v němž autor hledá ve své fantazii možnou podobu bulharského hlavního města, najdeme ve druhém patře.
Jan Šerých představuje tři na sobě nezávislá díla - akrylovou geometrickou malbu v duchu svých starších konceptuálních obrazů, jejíž kompozice byla dána střelami do terče (aniž byl zasažen střed), screenshot ze street view zobrazující černotu jednoho z pražských tunelů a instalaci sestávající z absurdně propojených teleskopických zábran.
Fotografka Olja Triaška-Stefanovič vystavuje svou sérii černobílých fotografií zobrazujících opuštěná zdevastovaná místa Bratislavy se silným geniem loci i bohatou historií. Fotografie kyperského umělce Andrease Loucaidese jsou záznamem akce, při níž autor do opuštěných domů v pásmu dělícím tureckou a řeckou část Kypru umístil svítící lustry a tyto „mrtvé“ stavby tímto opětovně oživil. Další slovenský umělec – Marek Kvetan – prezentuje sérii manipulovaných fotografií, na nichž vymazává okenní otvory domů. Podobný princip použil ve svém videu také Jakub Geltner. Manipulované fotografie Terezy Severové (dnes opět nechtěně aktuální) zobrazují zaplavené architektonické prostory. Nikola Ivanov představuje výběr z rozsáhlé série vysoce estetizovaných dokumentárních fotografií zobrazujících předměstská nemísta – Anonymní zóny. Tomáš Džadoň je zastoupen pro něj netypickým fotografickým záznamem akce, při níž se pokouší zastínit pohled na moře expresivně namalovaným obrazem Vysokých Tater. Martin Bražina vymazal z leteckých fotografií rezidenčních čtvrtí domy, aby zůstaly pouze zahrady – soukromé ráje svých majitelů.
Kombinace odlišných, ovšem vizuálně si blízkých, médií - dokumentární fotografie (Triaška-Stefanovič, Ivanov), Google street view screenshotů (Šerých), manipulované fotografie (Kvetan, Bražina, Severová), fotoperformance (Loucaides) a realisticky se tvářících 3D vizualizací (Geltner) – má za cíl vytvořit u diváka pocit jistého zmatení a nejistoty dobrat se skutečně pravdivého obrazu světa.
Ján Triaška je jediným bytostným malířem výstavy Slepá skvrna. Jeho expresivní obrazy, vystavené v parteru Národní technické knihovny před vstupem do galerie, zobrazují postavy bezhlavých manažerů žonglujících s rodinnými domy, pro které se vžil lidový termín „podnikatelské baroko“. Triaška v těchto obrazech naráží na problematiku nových předměstských sídlišť, označovaných jako sídelní kaše (urban sprawl), tedy nepříliš kvalitní uniformní zástavbu rodinných katalogových domků, která se stala globálním negativním jevem.
Milan Mikuláštík, kurátor výstavy
