Stanislav Malý: Ukryto před světem
typ výstavy: autorská
místo konání: Galerie moderního umění
termín: 2012/04/26 - 2012/06/17
poznámka:
--
Roudnická galerie má ambici představovat svému publiku tvorbu zajímavých uměleckých osobností, jimž se přes evidentní kvality díla dosud nedostalo zasloužené pozornosti.
Případ sochaře a básníka Stanislava Malého (*1947) je specifický. Dnešní praxe, spojená s bojem o existenci a často i s honbou za slávou, často umělcům velí prosazovat se v mediálním prostoru. Zveřejnění se důsledně brání jen výjimky. Stanislav Malý k nim patří. Umělec studoval na pražské Akademii u Karla Hladíka a po jeho smrti u Jiřího Bradáčka. Zabývá se restaurováním převážně barokních soch. Svou samostatnou tvorbu skrývá před světem na dvou půdách v usedlostech ve vesnici Vysoká u Litomyšle. Před návštěvníkem, který vstoupí do tohoto uzavřeného prostředí zvenku, se náhle otevře pozoruhodný svět. Jak jej vlastně pojmenovat? Vše srůstá do jednoho celku, skloubeného z opracovaných dřevěných fragmentů, které vytvářejí zvláštní architekturu připomínající živý organismus přírody. Každá výstava může jen zprostředkovaně zrcadlit tento podivuhodný kosmos, protkaný spiritualitou. Obě půdy, respektive jejich obsah, se liší svým tvaroslovím. Pro první, starší, jsou charakteristické oblé tvary a přírodní zbarvení topolového dřeva, pro druhý tvary ostré, geometrizující, v barevném provedení.
Část děl bude přenesena do bílého zaklenutého prostoru barokní jízdárny, genia místa se pokusí zprostředkovat filmová a fotografická projekce. Výstava zároveň otevře cestu k vřazení tohoto solitérního díla do zajímavých generačních souvislostí.
zdroj: http://www.galerieroudnice.cz/stanislav-mal%C3%BD-ukryto-p%C5%99ed-sv%C4%9Btem.html?rok=2012
zisková zpráva:
Ukryto před světem
Roudnická galerie si klade za cíl představovat publiku tvorbu zajímavých uměleckých osobností, jimž se přes evidentní kvality díla dosud nedostalo zasloužené pozornosti.
Případ sochaře, básníka a restaurátora Stanislava Malého je specifický. Dnešní praxe, spojená s bojem o existenci a často i s honbou za slávou, umělcům velí prosazovat se v mediálním prostoru. Zveřejnění se brání jen výjimky. Stanislav Malý k nim patří. Svou tvorbu, již dobře znají jen jeho přátelé a známí, ukrývá před světem ve svém útočišti ve dvou usedlostech ve vesnici Vysoká nedaleko Litomyšle. Před návštěvníkem, který vstoupí do dvora a půdních prostor, se náhle otevře pozoruhodný svět. Jak jej vlastně pojmenovat? Vše srůstá do jednoho celku, skloubeného z opracovaných dřevěných fragmentů, které vytvářejí zvláštní architekturu připomínající živý organismus přírody. Části konstrukcí, prorůstajících exteriérem i interiérem domů, se liší svým tvaroslovím. Pro první, starší, jsou charakteristické oblé tvary a přírodní zbarvení topolového dřeva, pro druhou tvary ostré, geometrizující, s barevnými akcenty. Každá výstava může jen zprostředkovaně zrcadlit tento podivuhodný kosmos, protkaný spiritualitou. Část děl se podařilo přenést do bílého zaklenutého prostoru barokní jízdárny, genia místa se pokouší zprostředkovat fotografická projekce. Výstava zároveň otevírá cestu k vřazení tohoto solitérního díla do zajímavých generačních souvislostí.
Stanislav Malý se narodil v roce 1947 v Nových Hradech nedaleko Litomyšle. Pochází z rodu, který se po tři generace zabývá prací se dřevem. Před polovinou šedesátých let vystudoval hořickou kamenosochařskou školu a hned nato odešel studovat na pražskou Akademii, kde byli jeho spolužáky mimo jiné sochaři Jiří Beránek, z ateliéru profesora Vincence Makovského, a Magdalena Jetelová, která stejně jako Stanislav Malý studovala u Karla Hladíka a po jeho smrti v roce 1967 u Jiřího Bradáčka. Všichni tři vstupovali na samostatnou výtvarnou dráhu v radikálně změněné společenské situaci poznamenané nástupem normalizace. Stanislav Malý byl v roce 1973 donucen odejít z Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kde po absolutoriu vedl na katedře výtvarné výchovy ateliér prostorového vytváření. Od roku 1978 se zabýval restaurováním převážně barokních soch zejména v oblasti Východních Čech. Do konce sedmdesátých let se také datuje jeho první sbírka duchovně zaměřených básní Údolí Martyrion, po níž pak následovaly dvě další: Armagedon (přibližně z let 1988–1990) a Perpetum mobile (přibližně z let 1990–1995). Počínaje rokem 1983 začal vytvářet a osazovat do krajiny v okolí Dolního Újezda u Litomyšle kamenné sochy, inspirované barokní tradicí.
V roce 1978 zdědil po babičce usedlost ve starobylé vsi Vysoká u Nových Hradů, rozkládající se na vyvýšenině nad Novohradskem, Litomyšlskem a Vysokomýtskem. A právě s tímto místem spojil svůj další umělecký osud. Především sem vložil svou originální tvůrčí invenci, již vtělil do neobyčejného díla nadaného bohatou imaginací a duchovní hloubkou. Pustil se do přebudovávání domu, jenž postupně zabydloval svými řezbářskými pracemi. V osmdesátých letech prostoupila jeho nekonvenčně pojatá díla z topolového dřeva prostorem dvora a podstřeší, kde vytvořila v podivuhodných skloubeních připomínajících nekonečné labyrinty lián tropické džungle netradičně koncipované instalace. Na konci osmdesátých let přichází radikální proměna slovníku. Organické tvarosloví, připomínající svět přírody prostoupené spiritualitou, se mění v geometrické. Šikmice a lomenice se stopami bílé a černé barvy se skládají do ostnatých propletenců. V roce 1991 si Stanislav Malý pořizuje druhou usedlost na samém konci vsi a brzy na to se pouští do tvorby nových děl, jež se postupně skládají do dalších složitých staveb v půdním prostoru. Hroty a hrany objektů, jejichž výtvarná mluva souzní s návraty kubismu či novou geometrií, jsou akcentovány bílou, černou či červenou barvou. Odpoutávají se od světa přírody a staví se vůči němu do opozice. Jako by zdůrazňovaly nezávislost a svobodu lidského myšlení a jeho schopnost budovat smělé duchovní konstrukce vnášející do světa neuspořádanosti řád. Společenství soch se rozrůstá a na konci desetiletí zaplňuje další půdní prostor.
Výkladem výjimečného díla Stanislava Malého se dosud zabývali teoretikové Jiří Havlíček a Pavel Panoch. Oba autoři ve svých textech odkryli v Malého díle hlubinné zdroje inspirace. Poukázali na souvislost s pozdně gotickou, „irokeltskou“ i barokní tradicí. Interpretovali sochařskou tvorbu v souladu s duchovně zaměřenou tvorbou básnickou, pro niž nalezli rovněž barokní vzory, i v kontextu spirituálních tradic regionu. Naše výstava a katalog se nově pokoušejí rozšířit interpretaci zaměřenou do nitra a spirituálních hlubin sochařovy tvorby o další dimenzi, ukotvující zdánlivě solitérní dílo do generačních souvislostí s některými umělci sdruženými ve volném seskupení 12/15 Pozdě, ale přece. Vedle řady ideových příbuzností se v jejich díle na přelomu osmdesátých a devadesátých let –podobně jako u Stanislava Malého – realizoval nevyřčený program fragmentarizace tvaru. Zdá se, že rozpad figury či jiného objektu, byl jakýmsi mimovolným příznakem dobového vnímání nepříznivé psychosociální situace. Podobně jako informel, tedy drsná, beztvará a nebarevná hmota obrazu, reagoval na poválečnou atmosféru deziluze a v českém kontextu i na beznaděj padesátých let, tak také rozpad tvaru mohl být metaforou stavu ohrožení, ale i relativizace hodnot či stavu skepse vůči normalizační společnosti, jejímž symptomem byla bezvýchodnost. Mentální krajiny Malého vrstevníků, malířů Vladimíra Nováka a Petra Pavlíka, reflektují svět úzkostné nejistoty související s vratkým postavením jedince ve společnosti, která ztratila vnitřní soudržnost a pozitivní ideu. Sochařské postupy Jiřího Beránka a Stanislava Malého mohou naopak ilustrovat pokus o konstrukci vlastního, nezávislého světa, který osaměle čelí tlaku okolí a ukotvuje se do hloubky historického prostoru. Možná, že právě naše výstava přispěje k diskusi o novém zhodnocení Malého tvorby a uvedení do dějinných souřadnic bez ohledu na výlučnost jeho navýsost vážného úsilí, díky němuž vznikly v azylu ve Vysoké podivuhodné ostrovy umělecké svobody, nezávislé jak na tlaku normalizačního soukolí, tak i na tlaku soudobé bezduché společnosti peněz, konzumu a kariér.
Věříme, že výstava bude pro širokou veřejnost stejným překvapením jako pro její tvůrce.
Návštěvníci se o tom budou moci přesvědčit až do 17. června 2012.
Výstavu podpořily Ministerstvo kultury a Meva a. s.
Autor výstavy: PhDr. Alena Potůčková, ředitelka GMU v Roudnici nad Labem
Výstavu Stanislav Malý / Ukryto před světem, která je součástí volného cyklu Nová jména, doprovází katalog s barevnými reprodukcemi a texty Aleny Potůčkové, Jiřího Havlíčka a Pavla Panocha, který vydala GMU v Roudnici nad Labem.
zdroj: http://www.galerieroudnice.cz/tiskova-zprava-stanislav-maly.html
