Three Windows: Hommage à Robert Lax

termín: 2001/10/04 - 2001/11/25
instituce: Galerie Rudolfinum
typ výstavy: kolektivní

poznámka:
Malá galerie
Kino na odvrácené straně přitažlivosti
Když Nicolas Humbert a Werner Penzel založili na konci 80. let produkční společnost Cine Nomad, měli již za sebou celou řadu uměleckých aktivit v oblasti filmu, ale i literatury, malířství, divadla a hudby. Oba dva přitom spojuje permanentní “pobyt na cestě”, provází je jako nejvlastnější prvek jejich tvorby, který společně rozvíjejí i ve svých dalších dílech.
Jejich první spolupráce – krátký film “Krampus” – se datuje rokem 1983. Jejich první společný film “Lani und die Seinen” – na cestě s cikánskou rodinou napříč Francií a Německem – vzniká v roce 1989. Mezitím se každý z nich zabýval vlastními projekty. Nicolas Humbert natočil v roce 1984 hraný film “Nebel Jagen” a v roce 1986 dokument “Wolfsgrub”, Werner Penzel cestoval po Egyptě a Nicaragui a natočil hraný film “Pirates du Silence” a dokument “Adios el Odio”.
První velký společný projekt – hudební film “Step across the Border” o anglickém hudebníkovi a skladateli Fredu Frithovi – upoutal okamžitě pozornost mezinárodní kritiky a byl uveden na mnoha festivalech. V roce 2000 zařadili kritikové pařížského časopisu “Cahiers du Cinema” jejich film “Step across the Border” mezi 100 nejvýznamnějších snímků filmové historie.
“Step across the Border” je spíše oslavou tvůrčího procesu a vynalézavého ducha, než portrétem. Film vznikl ze setkání trojice umělců. Svými obrazy a hudbou nás zvou k tomu, abychom se “podíleli na jejich uměleckém procesu, vedou nás k větší citlivosti vnímání a berou nás s sebou na jiskřivé představení skutečnosti.”
Následujícím filmem “Middle of the Moment” opisují nepopsatelné, pravou chvíli. Film o kočovném životě vznikal po dobu čtyř let, v rytmu obyvatel pouště a cirkusu, které slouží jako metafora pro všechny kočovníky světa. Hledání středu, křehké rovnováhy mezi štěstím a pomíjivostí je vlastním hnací silou obou filmařů. Právě toto hledání se ve své osvětlující prostotě pokoušejí předat obrazy, sebrané ve filmu.
Poslední společné dílo obou autorů, “Three Windows”, bylo v premiéře uvedeno v roce 1999. Je grandiózním pokračováním jejich dosavadní tvorby, filmové vyprávění na třech plátnech, na nichž jsou simultánně promítány tři černobílé obrazové sekvence, splývající v jeden celek. Projekt, téměř celý natočený na řeckém ostrově Patmos, je věnován americkému básníku “minimal artu” Robertu Laxovi. Jako meditativní zpěv, nesmírně jasný a sevřený, zvou tři okna diváka k tomu, aby se dal na vlastní putování prostředím obrazů a zvuků. Z tohoto pohledu 1&1&1 dává 4. Tři okna otevírají čtvrtý prvek – vnitřní obraz, prázdné místo v nás, místo koncentrace a štěstí – a zvou nás k prodlení.
Tak jako několik málo dalších filmařů, jejichž dílo má pro nás trvalou platnost, i Nicolas Humbert a Werner Penzel jsou mistry v zacházení s náhodou. Jejich dílo se skládá ze dvou zásadních prvků: první spočívá v tom, že se s veškerou pozorností zcela ponoří do toho, co je obklopuje. Takto synchronizují svůj čas s časem lidí, s nimiž se setkávají. Jejich přáním je dosáhnout zostřeného vnímání – u sebe i u diváků. Když je člověk otevřený vůči skutečnosti a vůči tomu, co se mu může přihodit, podaří se mu z masy obrazů a zvuků, které jej obklopují, vykrystalizovat platná znamení a učinit je viditelnými. Druhý krok spočívá v uspořádání materiálu do vyprávěcí formy, která nás strhává s sebou jako hudební kompozice ze zlomů, harmonií a kontrapunktů: filmy se pak jeví jako ostrovy času. Časový vjem na odvrácené straně normálního vnímání času.
Tato umělecká pozice v sobě zahrnuje také politický postoj. Společně s kroužkem přátel a spolupracovníků, který se utvořil v průběhu několika let, vytvořili Nicolas Humbert a Werner Penzel svého druhu kino odporu. Odporu vůči libovolné jednotvárnosti obrazů a zvuků, která nás obklopuje. Nepotřebují vyhlašovat žádnou válku, podrývají systém subtilnějším způsobem: uměleckými prostředky. Jak zacházejí s časem a vytvářejí stav mezi bdělým snem a napjatým pohledem, jako kouzelníci zavíjejí do sebe vrstvy skutečnosti, vedou nás jedinečným a nádherným způsobem dovnitř svébytného díla, do srdce soudobého filmu. Filmy žijí ze své otevřenosti a otevírají tak i smysly nás, diváků. Jsou nám nabízeny jako otevřené prostory pro náš způsob kontemplace a reflexe. Jejich chutí a schopností experimentovat s obrazy a zvuky vytvářejí v nás Nicolas Humbert a Werner Penzel udivující připravenost k tomu, abychom vnímali našimi vlastními smysly. Podněcují imaginaci i inteligenci, nabízejí nám volný prostor, v němž můžeme plout, aniž bychom měli pocit, že se ztratíme. Přesnost a přísnost formy, s níž staví svá díla, připomíná rituální architekturu a vede ke kořenům naší paměti a kultury.
Jak popsat jejich dílo?
Putování v rytmu nomádů až za hranice přitažlivosti.
(Jean Perret, ředitel filmového festivalu “Visions du Réel”, Nyon), galerierudolfinum.cz