Igor Grimmich: Když někdo někde je, tak není nikde jinde (obrazy)

termín: 2010/10/07 - 2010/11/25
instituce: Vlašský dvůr
typ výstavy: autorská

poznámka:
http://gfj.kh.cz/gfj.php?id=166&l=cz

Igor Grimmich (*1979), absolvoval profesionální výtvarné školení na Akademii výtvarných umění v Praze v malířském ateliéru docenta Michaela Rittsteina v letech 2002-2008. Již od roku 2003 se začal prezentovat jako nový autor v rámci společných přehlídek soudobé tvorby v Čechách i zahraničí a od roku 2003 také na svých výstavách samostatných. Patří dnes k výrazným osobnostem současné nejmladší malířské scény.

Grimmich tíhne k expresivitě, reálnému zobrazování a narativitě. Během studia jeho volná tvorba do obsahové složky začlenila systém sociální grotesky a je schopná tak reagovat na nejrůznější typy každodenních situací. Předpokladem k tomu je schopnost práce s figurou a nejen s figurou ale i odpovídajícím prostředím. Vnímá pocity individua v městské zástavbě, její dominantnost a pracuje s figurou jako se stafáží, jakkoliv jsou právě ony figurální scénky nositelem fabulace. Jako nadaný vypravěč se Grimmich pohybuje ve zvláštním světě imaginace a fikce, které propojuje s reálnými situacemi z běžného života. Je Grimmich městský malíř? Na první zběžný pohled možná. Grimmich ale není dokumentátor. Je fascinován architekturou města, megalomanskými podobami lidských úlů, sítěmi komunikací, ztrátou intimity a osamělostí individua. Charakteristický je pro něj vyhraněný zájem o syrovost témat, podporovaný brilantními malířskými postupy. Propojuje monumentalitu témat krajiny a měst s expresivní malbou, s citlivostí pro barvu, světelné nálady a popisný detail.

Je jisté, že Grimmich prošel cestou formálního vývoje. Od prvních sevřenějších městských výjevů s náznaky existenciálních situací v obrazech Nehody z roku 2004 spojených s rozevlátějším způsobem malby, přes otevřené asketické krajiny Pohřbů ze stejného roku v klidnějších plochách s mystičtějším podtextem davových scén zástupů anonymních postav oživených smyslem pro alegorii a symboličnost.

U Grimmicha se vyskytuje několik tématických námětů s kterými pracuje opakovaně – město, krajina, komunikace. Důležitý je i pohyb (ve smyslu hromadné či individuální dopravy) a jeho agentážní prostředky - automobil, autobus, motorka nebo vlak. Grimmich jako nadšený motorista kompiluje symbol automobilu či motorky nejprve do akcidentálních výjevů zmíněných Nehod, setkáme se s nimi i v Poruchách z roku 2006, v cyklu Zabijačka (2009) přibude sanitka a policejní vůz. Tato témata světská se střídají zvláštním způsobem s tématy mytologicko archaickými nebo metafyzicko mystickými. Máme na mysli starší funerální cykly Pohřby a Hřbitovy, nejnovější Homunkulus (2009) anebo Nový druh (2009).Grimmich si ovšem jako bytostný malíř užívá svoje vize tak kontroverzně jak jen může. Nedeprimuje ani sebe ani nás závažností depresivního námětu. Staví obraz tak, aby vážnost frivolně odlehčil groteskním detailem. Člověk je obsažen v jeho plátnech jakoby mimoděk.

Figura má zde význam převážně zástupný, symbolický, jakkoliv je podrobně zpracována. Její podstata je antipsychologická a její smysl se naplňuje teprve naším prostřednictvím. Ať tak či onak intelektuální obsahy Grimmichových sdělení mají schopnost morálního ataku. Města zaplněná figurální hemživou stafáží, připomínají u Grimmicha sarkofágy vyhynulé civilizace. Pohyb je strnulý a mrtvolný. Grimmich čerpá z tísnivé alarmující pocitovosti, která inklinuje k morálním a vyšším principům. Nepracuje s monumentalitou jen v rámci krajiny nebo města. Je-li v jeho zájmu figura, využívá hieratičnosti. Obrazy ze série Poslední triumf předcházející cyklům Homunkulus jsou stejně tak plné syntézy grimichovských postupů - jisté volné malby, náznakovosti obsahů, inklinování k zobrazování archetypálních prostorů. Temné škály podporující taktiku tísnivého symbolismu vyvažuje Grimmich pestrostí barev nebo světelnými akcenty.

Mluvíme neustále o možných způsobech selektování Grimmichovy tvorby. Nesmíme tedy opomenout ani další rysy, které jí prostupují. Na jedné straně naprostá koncentrace tvůrčí - zjevná z každé konkrétní malby - a na druhé straně těkavost, díky které máme pocit jakési mozaikovitosti až neukončitelnosti. Nejlepším příkladem těch dvou pólů - usebranosti a rozptýlení – jsou početné Grimmichovy práce na drobných formátech. Nepostrádají biedermayerovskou intimitu romantismu devatenáctého století. Jsou výmluvným dokladem posedlosti autora rozpracovat téma do posledního detailu v této až deníkové formě a představují zároveň zcela samostatnou linii Grimmichova vyjadřování. Původně vznikaly v souvislosti s pečlivou přípravou na diplomovou práci v době Grimmichových studií na akademi. Dnes jsou pevnou autonomní součástí autorova díla a snesou možnost prezentace v jednolitém celku, variantním, živém a přesvědčivém. Kde vlastně hledat ono náhlé uvolnění, v rychlém nervním sledu těchto „miniatur“? Nebo ve větších formátech, kde se prostor otvírá a my vstupujeme tam, kde nás Grimmich chce mít? Těžko říci. Nebo jednoduše ve smyslu obrazů se stejným titulem – Uvolnění I až V (2009), s výjezdy policejní hlídky nebo sanitky k nehodě do otevřené krajiny, kde jediným možným náhlým uvolněním je zánik existence bezejmenné individuality.