Jak to bylo s Kainem a Ábelem
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Galerie kritiků
termín: 2009/11/18 - 2009/12/15
poznámka:
při příležitosti 20. výročí vzniku "sametové revoluce", pádu "železné opony" a navázání kulturní spolupráce mezi městy Praha a Hamburg
-
Jak to bylo s Kainem a Ábelem?
Biblický příběh o znesvářených bratrech, jejichž rozepře vedla až k zabití, je nejspíše prvním pokusem o vysvětlení, jak začaly nesváry mezi lidmi. Je také prvním příkladem dichotomie oběti a viníka, mučedníka a ďábla, v naší nábožensko-etické tradici. V judaismu, islámu i v křesťanství jsou Kain a Ábel prvním a druhým synem Adama a Evy. Příčinou bratrovražedného sporu bylo, že při obětování Bohu si Ábel vybral jako obětinu tu nejtučnější ovci ze svého stáda, kdežto Kain to nejhorší, co se mu na poli urodilo. Bůh přijal pouze Ábelovu oběť. Kain se pak nechal plně ovládnout žárlivým hněvem a svého bratra zabil. Když se ho Hospodin otázal: „Kaine, kde je Ábel, bratr tvůj ?“, odpověděl mu zpupně: „ Cožpak já jsem strážcem bratra svého ?“ Načež ho Bůh vykázal z Ráje. Neboť, když nechápeme, co je hřích, nenalezneme ani cestu k obrácení, proměně a odpuštění. Jen odpuštění je pak krokem k naší spáse.
Kain se obrátil i proti Bohu, který mohl změnit špatné věci v dobré. Bůh ho tedy poznamenal zvláštním znamením ohnivého kříže, jež ho sice uchránilo před krevní mstou, ale udělalo z něj otroka vlastního svědomí a neklidného tuláka na Zemi. Jedině tak se totiž Kain mohl kát a obrátit se do sebe, proměnit a dát se na cestu k odpuštění. Jednat v hněvu není nikdy správná cesta, vede vždy k dramatům s tragickým koncem. Tak Kain zůstal v naší nábožensko-etické tradici symbolem jedince, zatíženého vinou, jež mu bránila zařadit se zpět do společenství ostatních.
Zamýšlíme-li se nad tímto biblickým příběhem, tak jistě proto, že jsme zdědili hříchy svých předků, a jsme jimi také postiženi. Rovněž naše špatné skutky budou mít neblahý dopad na generace budoucí. A pokud se opakuje v dějinách kolektivní paměti tak silný archetyp jako bratrovražda, nepochybně může sloužit svým podobenstvím zla i dnes. Bylo snad dosud málo takových příkladů za účelem nabytí vládnoucí moci ? A nebylo snad toto zlo i způsobem zneužití čistých ideálů ? Tak jak život minulý ovlivnil náš přítomný, i rozhodnutí minulých vládců a jejich věrných stoupenců dnes působí negativně na naše vnímání světa. Jinak řečeno, naše pojetí světa je směrováno podle vzorců chování, jež jsou archetypálním dědictvím, známým každému z nás.
Může být, že sám pokrok a vývoj vnímáme mylně jako boj jednoho s druhým. K boji, jehož základ tvoří soutěživost, patří nepochybně i úklady, vražda a likvidace druhých. Jestliže však taková koncepce pokroku ospravedlňuje i bratrovraždu a bytostný egoismus, nemůže být žádnou evolucí. Jen altruismus
a dobro vykonané pro ty druhé jsou přijatelnou podobou evoluce, možností začlenit se do společenství ostatních, nastoupit cestu k odpuštění a spáse.
Takový je modus, s kterým můžeme vždy znovu začít žít. Věčný příběh, v němž minulost, přítomnost a budoucnost se dějí naráz, a jenž obsahuje možnost rozlišení dobrého od zlého, neúnavné hledání mravní rovnováhy. Právě nyní se ohlížíme za minulostí dvaceti let, od okamžiku, kdy jsme si vytyčili ideály „sametové revoluce“, uvítali pád železné opony a sjednocení Evropy. Došlo k zásadní společenské transformaci, ke strukturální proměně politického, právního, ekonomického a kulturního systému. Přesto naše vlastní zkušenost s transformací je stále existenciální, procházíme jí i kolektivně, ohlížíme se, co se to vlastně stalo, i s námi samotnými. Procházíme silnými pocity krize, dokonce i v globálním smyslu slova, protože proměna společnosti, znamenající mnohoznačnou krizi hodnot, postupuje v předstihu vědomí naší integrity.
Tato výstava si klade otázku, jaký vliv měla společenská transformace na naše sny, vize, víru, na etické sebevědomí. Jak ovlivnila naši kreativitu, a čím umění může k jejímu naplnění přispět. Jednotliví umělci, v bilaterální česko-německé konfrontaci, použili papír jako nejintimnějšího prostředku k zachyceni svých kritických reflexí, v optice svých vizuálních představ. Setkávají se pamětníci revoluce s nepamětníky, mladí se staršími. Zásadní otázka však zůstává pro všechny stejná – jaký je smysl lidské existence ve vztahu ke společenskému uspořádání, jak hodnotíme naši dobu v poměru dobra a zla, jaká přání její proměnu provázejí. Pokusíme-li se porozumět kódu Kainova znamení, přijmeme tím i víru, že proměna společnosti v komplexitě života a tvorby bude jednoznačně dobrá.
Vlasta Čiháková Noshiro
