Jakub Tytykalo, Pavlína Kvita: Myth Game
typ výstavy: kolektivní
místo konání: The Chemistry Gallery
termín: 2021/12/11 - 2022/01/23
poznámka:
Práce sochařky Pavlíny Kvity (1988) a malíře Jakuba Tytykala (1984) se nacházejí někde na pomezí archeologie hlubinné paměti a dobrodružné počítačové strategie. Jsou tradiční a současné zároveň. Asociativní i dynamické. Mají svou hloubku, ale i lehkost. Navzdory formálnímu ukotvení v realitě brání jejich tvarová nedoslovnost přesnému čtení, takže se ve své podstatě jedná spíš o připomínky nebo odkazy, než v pravém slova smyslu zpodobení. Zachycují fragmenty, náznaky znaků nebo scény vytržené z příběhů či snů, které neumíme zcela dešifrovat, přestože tušíme, že se nás týkají. Možná v tom je zakletá jejich přitažlivost, a proto vzbuzují pozornost. Jejich magnetismus - kromě jiného - spočívá také v jejich povědomosti. V tom, že nám téměř nutkavě něco připomínají. To něco se pak nemusí vztahovat přímo k vizualitě vázané na předmětnost, daleko víc se může týkat pocitu nebo kategorií kolektivní zkušenosti, neuvědomělé sakrality a genetikou předávaných rituálních vzorců.
Encyklopedie literárních žánrů mýtus charakterizuje jako symbolické vyprávění vyjadřující víru v plnost a celistvost nadčasového řádu. Mýtické příběhy nesdělují podrobné individuální informace, jako když mluvíme o tom, co se nám včera přihodilo, ale předkládají modelové obrazy, které vytvářejí dojem hlubšího porozumění světu tak, aby bylo možné je zpětně coby sociální nebo psychologická schémata aplikovat na lidské bytí a ovlivňovat jeho podobu ve smyslu chování a vztahu k přijímání univerza a jeho skrytých zákonitostí. Spojují tak sféru pozemskou s transcendentní. Nečasová minulost se váže na přítomnost a dohromady vytvářejí kruh - zacyklený, navzájem podmíněný systém, který se skrze jednání jednotlivých lidí otiskuje do koloběhu denního rytmu a tím také přímo působí na budoucnost. I když v průběhu staletí a vlivem neustále se měnících civilizačních a kulturních podmínek stará exempla postupně ztrácejí svůj dávný kontext a často dokonce upadají úplně v zapomnění, předáváním z generace na generaci se, jakkoli zkreslená, udržují při životě. Jinými slovy ve hře.
Hra bývá obvykle definována jako činnost, která spočívá sama v sobě. Může sloužit jen pro zábavu a ukrácení dlouhé chvíle, ale často má i jiný, třeba výchovný nebo edukativní rozměr. Může se také dít na různých úrovních. V přeneseném slova smyslu, projektovaná do oblasti mezilidských vztahů, je obvykle vnímaná jako druh účelové manipulativní aktivity, která má buď zajistit nějakou výhodu, zisk - jedním slovem výhru, či jen uspokojovat pocit možnosti ovládat a navozovat poměry zcela na základě libovůle bez ohledu na to, co se vlastně děje a kam to povede. Hra se může zakládat na přijetí určité role, ale s ní i pravidel či herního systému, který z hlediska jejího účastníka představuje ne úplně předvídatelnou, tím pádem nadřazenou položku a je v podstatě jedno jestli ji ztělesňuje hrací kostka, algoritmus nebo něco jako Bůh.
Oba autoři ve své práci tyto dva fenomény intuitivně spojují, nesnaží se ale, aby se nacházely v rovnováze. Někdy má navrch to, jindy ono. Vycházejí při tom samozřejmě hlavně z osobní mytologie, ve smyslu vlastní zkušenosti, prožitků, emocí a priorit, které k jejich životu patří a které jej utvářejí. Někdy se do centra pozornosti dostanou koncentrované vjemy vázané na konkrétní okamžik, jindy může jít o sdílené paradoxy každodennosti tak, jak je třeba nabízí internet, nebo se do něj vklíní zásadní životní události, například narození dítěte či naopak ztráta někoho blízkého. I když se může dílem jednat o unikátní záležitosti, přítomné jsou samozřejmě také ty univerzální, vázané na naše „tady a teď“ i jednotlivé etapy lidského života, jejichž prostřednictvím se subjektivní překlápí do objektivního, tedy společného všem.
Ani v jednom případě nejsou výsledkem popisné artefakty. Pavlína Kvita se soustředí na abstrahování přírodního organického tvaru, kdy na jedné straně jde o redukci až na symbolickou podstatu, na straně druhé zůstává zvazbení s dobou vzniku i poučenost dějinami umění. Podobně i Jakub Tytykalo, který zase rozvrhuje imaginární scény do neurčitého nebo jen lehce naznačeného prostoru, zaplněného různými atributy dnešní tekuté existence a prolínavých vztahů. Oba umělci se při tom výjimečně doplňují, Pavlína Kvita přirozeně uplatňuje optické kvality svých artefaktů, Jakub Tytykalo přispívá téměř sochařskou konstrukcí obrazové kompozice. Vzájemná vizuální fúze staví nejen na obsahové kontaktnosti, ale i formálních parametrech jejich prací, takže ve výsledku může být společná expozice pojatá jako kompaktní instalace, která mluví známým jazykem, ale také je v ní přítomného něco původního, archaického, nesdělitelně magického, co s sebou umění neslo od počátku.
text: Radek Wohlmuth
