Velký prostor chudých

podnázev: Sochař Karel Nepraš rozšiřoval místo imaginaci, hře a svobodě

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Týden
rok vydání: 2002
počet reprodukcí: 3
ostatní fotografie: 3
strana: 76-77
jazyk: český

poznámka:
-
„Breto, pred tremi hodinami umrel Nepras.“ Esemesky v mobilních telefonech přebírají roli smutečních telegramů. Poprvé mi takto vesmírem přiletěla loni zpráva o smrti Nikolaje Stankoviče. Teď už to bude každou chvíli. Nakonec nám vlastní telefon definitivně oznámí: „Jsi davno mrtvy.“
Sochaři Karlu Neprašovi se tohle dvacet let pokoušeli komunisti oznámit zaživa. Nepovedlo se jim to, a ani nemohlo. Karel byl tak samozřejmě svobodná bytost, že se jim smál zpod všech rovů zapomnění, kterými se ho pokoušeli zadusit. Seznámil nás v bufetu Neptun na Dominikánském náměstí v Brně „konceptuální kreslíř“ Jan Steklík, Neprašovo dvojče. Jak jinak. Oba byli Nejsvětější dvojicí, řediteli Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Tvořili podivuhodnou skládačku, puzzle ze dvou částí. Poslední dobou byly vyjádřením tohoto vztahu nesmírně frajerské džíny z Německa. Kalhoty dostal drobnější Steklík od manžela německé výtvarnice Annegret Heinlové. Nosil je robustnější Nepraš se slovy: „Voni byly Honzovi moc velký. Mně jsou zase moc malý.“ Po chvíli dodal s vrozenou korektností Křižovnické školy: „Jenže mně jsou míň malý než jemu velký.“ Přesně 28. listopadu 1989 přijel Karel Nepraš do Brna s básníkem Nikolajem Stankovičem. Steklík nařídil sraz v restauraci hotelu U Jakuba. Byl den po generální stávce, Husák se pořád třásl na Hradě, ulice plné lidí. Začali jsme s Nikolajem otevírat otázku revoluce v Křižovnické škole.
Převrat u Křižovníků
„Teď je převrat. Kdo byl nahoře, bude teď dole, kdo byl dole, bude teď nahoře,“ prorokoval jsem drze oběma ředitelům. „Na tohle jsme připraveni,“opáčil Karel. Po dlouhých hodinách schůzování, které spočívalo v tajemném mlčení na toto téma, objednávání dalších piv, prudkém hovoru o něčem zcela nezávazném, zatímco pod okny vichřila revoluce, nadiktoval Nepraš Steklíkovi na pivní účtenku byrokraticky vycizelované prohlášení: „Převrat proběhl i v Křižovnické škole (K.Š.). Oba ředitelé, Jan Steklík K.Š. a Karel Nepraš K.Š., se vzájemně sesadili a demokraticky samozvaně zvolili nové ředitele. Od této chvíle bude Nepraš K.Š. Steklíkem a Steklík K.Š. Neprašem.“ Malíř Rudolf Němec ve své knize připomíná: „Vše se řádně vyplňovalo a vedlo. Křižovnické sešity jsou asi ztraceny, kdo je bude číst?“ V hodinách, kdy jsem netušil, že Karla Nepraše postihla mozková mrtvice, mluvil jsem v baru s jakousi dívkou, která se představovala coby studentka sochařství na akademii. „Pozdravujte ode mne profesora Nepraše.“ „Toho dráteníka,“ zhnuseně ohrnula ret. Polkl jsem, režisér Pitínský vedle mne nevěděl studem, kam s očima, nervózně popotahoval z cigarety. „Je to instalatér,“ pravila zakysle. „Ta byla teda hnusná,“ špital Pitínský. Myslím na tu scénu, co Karel umřel, skoro denně. Od konce temných padesátých let, kdy Nepraš absolvoval školu, otevíral prostor tvorby jako svobodného myšlení. Bylo to bohémské a srdnaté pohrdání oficiálním vymezeným územím, tím vším, čemu Jan Steklík sršatě říká „polokolaborace“.
Teorie rumu
Tohle vytáhlo umění z oficiálních galerií a postavilo je, položilo, nezávazně a rozverně pohodilo na polité ubrusy IV. cenové skupiny. Vyvedlo za doprovodu Neprašova šramlu Sen noci svatojánské band do normalizační krajiny jako svobodymilovný, hravý, šaškovský landart. A promiňte mi to, milá slečno sochařice, bolševik byl v prdeli se svými státními zakázkami, schvalovacími komisemi. Sochy se daly dělat bez jejich bronzu a kamene, bez jejich sléváren, třeba z průmyslové keramiky, armatur, drátů, pracovního nářadí, z krumpáčů, kos, syrové litiny, z čeho bylo možné. A slovo umění a konverzace o něm se nepěstovalo, jak vždy a závazně potvrdí historička umění Věra Jirousová. To byl skutečně přirozený svět a jeho obhajoba, o které píše filozof Jan Patočka. Bez iluzí se otevřela cesta nezapšklé, nezakomplexované a nepodplatitelné tvorbě, která dokázala sama ironizovat svůj vlastní chudý a tragikomický stav. Nakonec ten stav potvrzuje omyl, paradox, který mimoděk předpověděl dějiny Křižovnické školy. K.Š. mívala vždy větu roku, třeba: „Noc je slunný den Křižovnické školy“. Oblíbené úsloví maminky Karla Nepraše – „Koza je kráva chudých“ – parafrázoval Karel Nepraš na: „Malý rum je velký rum chudých“. Když významný německý kritik Klaus Groh připravil v Kolíně nad Rýnem začátkem sedmdesátých let knihu o neoficiálním umění v komunistické Evropě Aktuelle Kunstin Osten Europa, udělal překladatel fatální chybu. Poctivý český rum konzumovaný Křižovnickou školou přeložil jako der Raum, tedy prostor. Vznikla tak nečekaná věta: Der kleine Raum ist der gro(e Raum der Armen. Čili: Malý prostor je velký prostor chudých. Křižovnická škola byla vždy korektní a naplnila malý prostor bez předsudků a beze zbytku otevřenou radostnou hrou, mystifikací, fantazií a životními postoji, z nichž budou citliví a svobodní lidi žít ještě generace. Karel Nepraš, aniž se tak stavěl, byl nepřehlédnutelným menhirem na pláni krajiny zvané dnes Česko.
Břetislav Rychlík, K. Š. Brno 6.-8. dubna 2002

objednat do studovny