Jaroslav Vondráček

podnázev: Svět plný keramiky

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Osudy: nevšední příběhy lidí, kteří dokázali vyniknout doma i ve světě
rok vydání: 2001
ostatní fotografie: 1 čb
strana: 165-169
jazyk: český

poznámka:
-
Můj život byl snad již předurčen faktem, že jsem se narodil v Kostelci nad Černými lesy. v městě hrnčířů a keramiků. Podle záznamů v rodinné kronice jsem byl příslušníkem jedenácté generace v rodě Vondráčků, kde všichni byli hrnčíři.
Můj tatínek se vyučil v Meissenu v Německu, dotáhl to až na mistra a pak se vrátil do ČSR. kde si postavil hrnčírnu na dědečkově pozemku v Kostelci. Tu mu samozřejmě komunisté hned po únoru 1948 nezákonně znárodnili, a přestože byl velmi oblíben u svých zaměstnanců, kteří si jej vážili stejně tak jako ostatní občané Kostelce, zakázali mu vstup do jeho hrnčírny ihned po jejím znárodnění.
Po studiích na Keramické škole a průmyslovce jsem se osamostatnil a vyráběl uměleckou keramiku, kterou jsem jako první výrobce vyvážel z republiky do zahraničí. Svými výrobky jsem se prezentoval na výstavách v Karlových Varech a ve Veletržním paláci v Praze. Mým cílem bylo další zvýšení vývozu do zahraničí. O řadu let později jsem se setkal se svými výrobky v Anglii. Belgii. Německu. Austrálii, Jižní Americe a na Islandu.
V mých dílnách byli vítáni přední čeští umělci-keramici té doby. Pravoslav a Jindřiška Radovi, Hausner. Jílek a jiní. Mohli používat materiály a pece, a tak se - volně a bez omezení - věnovat své tvorbě.
Moje snoubenka studovala od roku 1945 medicínu na Karlově univerzitě. Brali jsme se 15. května 1949, kdy jsme již byli dohodnuti, že opustíme republiku. Politické poměry, které nastaly poté, co se komunisté únorovým převratem zmocnili vlády, jsme nebyli ochotni respektovat a spíše povědomě jsme tušili, že pád režimu, který se dostal k moci, nelze v brzké budoucnosti očekávat.
Proto již dva dny po naší svatbě - 17. května 1949 - jsme ilegálně opustili republiku.
Sami bychom to nedokázali, naštěstí jsme ale měli průvodce, který znal dokonale cestu a na kterého bylo spolehnutí. Noční cesta trvala hodiny, protože jsme se museli vyhýbat různým překážkám. Štěkot psů, kteří tu byli proto, aby zabránili každému pokusu o útěk, nám naháněl hrůzu. Konečně jsme se dostali k malé říčce, která tvořila hranici. Vrhl jsem se do vody, ale moji manželku, která byla zcela vyčerpaná, musel přenést na druhou stranu náš průvodce. Přehodil si samopal, kterým byl vyzbrojen, z pravé ruky do levé, chytil manželku kolem pasu a již se brodil říčkou. Jsme mu za jeho pomoc nesmírně vděční, i když dodnes neznáme jeho jméno. Když jsme se dostali na druhou stranu, byli jsme tak vyčerpáni, že jsme únavou padli na zem a usnuli.
Byli jsme v Německu, v zóně spravované americkými vojáky. Když jsme procitli, uvědomili jsme si, jak krásný je to pocit být svobodný! Ještě předtím, než pro nás přijeli džípem američtí vojáci, zašli jsme do blízkého kostelíčka, abychom se pomodlili za naše rodiče, naši vlast a abychom poděkovali za náš úspěšný útěk na svobodu Po zaregistrování jsme odjeli do Ambergu a odtud, s nově nabytými doklady, do uprchlického tábora v Ludwigsburgu. Zde nás čekalo dlouhé čekání za podmínek, které byly velmi špatné. Nemínili jsme trávit čas nečinným vyčkáváním, než dojde k vyřízení našich žádostí o odjezd z Německa, a hledali jsme si práci. Za nějaký čas jsme ji oba našli. Já v uprchlické kanceláři. Eluš, moje manželka, jako ošetřovatelka v polském táboře pro děti se spalničkami.
Neustále jsem psal dopisy svým bývalým zákazníkům, které jsem informoval, že jsem v uprchlickém táboře a že hledám práci. Na jeden z těchto dopisů mi přišla nabídka práce v Sydney. Vzhledem k tomu, že americká kvóta pro příjem uprchlíků byla již vyčerpaná a tím padla i možnost dostat se do USA, kam jsme chtěli původně odjet, rádi jsme nabídku z Austrálie přijali. Australané se ukázali jako velmi slušní lidé. Nejenže nám zaplatili cestu, ale opatřili i potřebné imigrační papíry.
Cesta přes Suez, Colombo a Perth trvala tři týdny. V Sydney jsme přistáli 8. 6. 1950.
Tam nás uvítal ředitel firmy s manželkou, který nám nabídl prohlídku Sydney, ale byli jsme po cestě tak unaveni a rádi, že jsme zase na pevnině, že jsme mu poděkovali a dali přednost hotelu.
Zde jsme odpočívali asi dva dny, než pro mne přijelo z továrny auto, které mne odvezlo na mé budoucí pracoviště. V továrně jsem byl ve svém živlu, jenom ta angličtina mi dělala potíže. Moje práce byla hned zpočátku oceněna. Plat mi zvyšovali každý týden a po dvou měsících si mne zavolal majitel do své kanceláře. Tam mi poděkoval za moji dosavadní práci a oznámil mi, že od příštího pondělka jsem jmenován manažerem. Snažil jsem se tuto velkomyslnou nabídku odmítnout s tím, že neumím dostatečně anglicky. Odpověděl, že mé důvody chápe, a proto jmenování odloží o dva týdny. A tak jsem trávil celé dva další týdny tím, že jsem se ponořil do angličtiny.
Když jsem měl být jmenován, svolal majitel všechny zaměstnance, kterým mě představil a sdělil, jakou funkcí jsem byl pověřen. Všemi jsem byl velmi pěkně přijat, až na dělnickou Unii. Její členové napsali, že oceňuji mé odborné znalosti, ale odmítají pracovat pod cizincem. Pohrozili dokonce stávkou. Reakce majitele na jejich dopis nenechala na sebe dlouho čekat. Svolal schůzi do podnikové jídelny, pozorně vyslechl jejich názory a pak jim řekl asi toto: "Přivezl jsem tohoto keramika, aby byl novým ředitelem a vedl podnik. Neplatil bych za jeho přepravu, kdybych byl přesvědčen, že některý z vás to může dělat. Děkuji vám za vaši práci a sděluji vám, že nikoho nebudu nutit, aby tu zůstal. Nehodláte-li někteří z vás pod tímto člověkem dělat, dostanete ode mne dvouměsíční plat jako kompenzaci za odchod."
-
Učil jsem se anglicky rychle a zacvičoval do práce nové lidi, většinou emigranty z různých zemí. Našel jsem si několik dobrých pomocníků. Čechů, s jejichž pomocí se dařilo výrobu jak rozšiřovat, tak i zkvalitňovat. Výrobky značky Diana se staly vyhledávanými a ještě dnes mají samostatnou expozici v Průmyslovém muzeu v Sydney.
To, že jsem se jako cizinec a emigrant stal ředitelem továrny, bylo v Austrálii něčím nevídaným. Umělci a keramici k nám přicházeli s vírou a jistotou, že je nikdo neošidí, že stejnou možnost, jakou jsem dostal k uplatnění já, dostanou i oni. Jeden čas jsme zaměstnávali pracovníky osmnácti národností. Byl jsem hrozně rád, když jsem viděl, jak se mnozí po krátkém čase osamostatňují.
Hodně jsem se tehdy věnoval veřejné činnosti, zejména pomoci emigrantům. Později jsem začal studovat na australském Institut of Management a stal se jedním z těch nemnoha, kteří graduovali s prestižním titulem FAIM.
V našem domě se scházelo mnoho Čechoslováků, kteří potřebovali nějakou pomoc. Ať již šlo o získání práce, anebo odvedeni dítěte k lékaři nebo do školy. Eluš byla vždy ochotná pomoci s jídlem nebo s poskytnutím střechy nad hlavou. Většinou jsme takto pomáhali nově příchozím, kteří neměli tak snadné začátky jako my. Mnozí z těchto našich krajanů se později stali velmi úspěšnými Australany.
Devátý červen 1951 se pro nás stal šťastným dnem. Narodil se nám syn John Jaroslav Vondráček. Pokřtěn byl v hlavní sydneyské katedrále St. Mary. Ve třech letech jsme ho dali do mateřské školky, aby se začal učit anglicky. Do té doby mluvil jen česky. Asi v roce 1952 jsme s ostatními Čechy založili tenisový klub "Praha", kde jsme se pravidelně scházeli. O delších dovolených jsme jezdili po krásných, exotických místech Austrálie. Například v zimě se jelo lyžovat na australské Alpy (Mt. Kosciusko), v létě zase na sedmý div světa na východním pobřeží Austrálie (Great Barrier Reef).
Přesvědčili jsme se, že Austrálie je hezká země, v niž dokázaly najít nový domov tisíce emigrantů, kteří byli vypuzeni ze svých rodných zemi. Nám byla Austrálie domovem po sedm let. Oba jsme ji měli velmi rádi a jsme ji nesmírně vděční za pomoc, kterou nám tak nezištně poskytla.
-
Přes International Rotary Club jsem byl požádán o pomoc Barmě a některým dalším zemím při rozvoji keramického průmyslu. Jak jsem byl informován, závisel zde průmyslový rozvoj na americkém kapitálu. Program Spojených národů počítal s pomocí rozvoji tohoto průmyslu formou válečných reparací, splatných Japonci. Tento program soutěžil s nabídkou pomoci, kterou nabídly komunistické státy střední Evropy, které chtěly upevnit v jižní Asii své pozice a získat moc. Vědomí toho, oč tady jde. stačilo k tomu. abych se "vzdal" DIANY a své úsilí věnoval boji proti snahám komunistů získat v této části světa vliv. Naši krajané nemohli uvěřit, že Vondráčkovi jsou takoví "blbci" a nechají se nalákat nějakými "chytráky ze Singapuru". Jeden po druhém nám tento svůj názor řekli přímo do očí. Také v DIANĚ byli mým rozhodnutím zaskočeni. Nakonec se rozhodli řešit můj odchod tím, že mi nabídli akcie. Když jsem jim je vrátil, nevěděli, co si o tom myslet.
Přijal jsem oficiální nabídku od United Nations Assistance Administration, která byla za průmyslový rozvoj zodpovědná. Jako australské občany nás vybavili diplomatickými pasy. V červnu 1957 jsme odletěli z Austrálie. Moje první zastávka byla v Indonésii na Bandungské univerzitě, kde jsem se seznámil s jejich problémy.
Také jsme měli příležitost okusit horko, jaké vládne v Jakartě, a od té doby nemohu uvěřit, že tam někdo může žít. Lidé, které jsme tam viděli, se mám museli zdát, být přeludem. Copak by někdo v tom horku a vlhku skutečné mohl žít…?
Jak jsme mohli pozorovat, všichni "rozumní" Indonésané, to je Sukarno, jeho rodina, všichni ministři, univerzitní profesoři, se prostě odstěhovali do hor. kde si užívali příjemných dnu a chladných nocí, zatímco jejich poddaní se "tam dole" pekli.
Z Jakarty jsme odletěli velmi pochybným vojenským letadlem určeným pro parašutisty. tzn. s místy jen pro stojící. Výjimku tvořilo pár plátěných sedaček, přidělaných - asi pro nás - na stěnu letadla. Byli jsme rádi, když jsme přistáli na letišti v Rangúnu. Zde měl být můj "hlavní stan". Musím říci, že se nám tu všem okamžitě líbilo. Obrovská pozlacená Schwedagon pagoda dominuje městu více než Eiffelova věž v Paříži. Lidé kolem nás byli vlídní a usměvaví. Byl rozdíl mezi těmito Barmánci, kteří jsou oddanými buddhisty, a uštvanými Indonésany.
Byli jsme přivítáni, jako bychom byli přinejmenším velvyslanci Spojených států. Malý Honzík byl středem zájmu a pozornosti. Sem totiž nikdo s bílými dětmi nikdy nepřijel, a tak nebylo divu, že si Barmánci Honzu zamilovali. Zavezli nás do překrásného hotelu a já si říkal, že konečné mám možnost poznat, jak si žijí diplomaté. Šéfem naší mise byl Jihoslovan Dušan Marušič, zkušený diplomat, se kterým jsme se okamžité spřátelili, stejně tak jako s jeho paní. Ti pak za nás řešili všechny malé i větší problémy.
Diplomatický život v Rangúnu byl tím, o čem se mi dosud jen zdálo. Každý večer tu bylo pozvání na večeři s některými z diplomatů, dvakrát týdně zde byla večeře a tanec až do ranních hodin. Při tom všem se vedly diplomatické rozhovory, které nám sice nic neříkaly, ale které pro ostatní zainteresované byly jejich povoláním.
Informace o problematice, spojené s rozběhnutím keramické výroby, nikoho doopravdy nezajímaly, a tak jsem byl pouhým účastníkem některých skutečně zajímavých debat.
Barma v té době byla neutrální stát, kde se volně scházeli diplomaté spřátelených i znesvářených států, často s pověřením, aby právě zde neoficiálně projednávali problémy, které mezi jejich zeměmi existovaly a které se neměly dostat na veřejnost.
Atmosféra takových "večeří" byla pro mne zcela okouzlující. Nikdy jsem něco podobného nezažil a jisté už nezažiji - tak proč bych se měl toho po pár týdnech zříci? Ale musel jsem. Protože jsem tam nejel tancovat a bavit se, ale dát do chodu továrny, které stály.
Promluvil jsem si o tom s Dušanem a konečně dostal k dispozici starý DC3, který mne odvezl do Moulmeinu a odtud pod vojenskou ochranou až do továrny, jež byla v komunisty okupovaném území. Tak začala má první návštěva v továrně, která existovala již sedm let. Měla ve svém vedení sedm japonských inženýrů a 200 zaměstnanců, kteří za těch sedm let nedokázali vyrobit ani jednu misku na rýži. Překladatelé s námi nepřijeli a tak jsem tam nechal jenom pokyny, co se musí připravit do mé další návštěvy. Všichni se jen klaněli a kývali, že rozumí, ale když jsem se po týdnu vrátil, nebylo uděláno nic. Když se to opakovalo i další týden, tak jsem všech sedm Japonců propustil a doufal, že těch 200 zaměstnanců nějakou tu misku zhotoví. Byl to omyl, neboť se rozhodli pokračovat v práci tak, jako za Japonců - to znamená nedělat nic.
Když jsem o tom ostatním zainteresovaným referoval, zjistil jsem, že jediným, komu to vadilo, jsem já. Řekl jsem si, že jsem neopustil DIANU, aby se mi mohli komunisté vysmát do očí, že jsem nic nedokázal. Rozhodl jsem se, že se do továrny odstěhuji. Manželka mne podpořila, když řekla, že ne já sám, ale všichni tři se tam odstěhujeme. To se zase nelíbilo místním funkcionářům, a tak jsme se usadili v nejbližším městě. Za pouhé čtyři měsíce jsme již vyráběli 36 tisíc rýžových misek týdně, a to s pouhou třetinou původního stavu pracovníků. Byl jsem v továrně každý den (sice pod ochranou ozbrojených strážců), ale stálo to za to. Dělníci, zpočátku rozpačití a snad i zahanbení, se postupně měnili v sebevědomé řemeslníky, hrdé na výsledky své práce. Tato jejich proměna byla mou osobní odměnou za to, že jsem po počátečním neúspěchu svůj boj nevzdal.
Eluš jezdila do továrny často se mnou. Zpočátku nám dělala návrhy a učila zaměstnance, jak se dělají formy. Později pro svou zálibu malovala nové a nové výrobky, obklopena mladými děvčaty, která si posedala na trávě kolem ní a bedlivě sledovala každý pohyb jejího štětce. Když jim nabídla, aby si to také zkusily, většinou se bály. Přesto, když jsme pak odjížděli, zůstalo v továrně nejméně tucet šikovných malířek, které Eluš zaučila.
Pro začátek výroby nám posloužily z Japonska importované suroviny, které jsme našli v továrně ve skladě. Ty ale brzy došly. Tehdy jsem si vzpomněl na suroviny, které jsem viděl v laboratoři bandungské univerzity a dal se do hledáni náhradních materiálů. S pomocí mých barmských přátel, kteří znali džungli jako svoji dlaň, jsme za suroviny dovážené z Japonska našli náhradu. To udělalo továrnu nezávislou na dovozu a samo o sobě mnohonásobně uhradilo výdaje, které byly vynaloženy na naši cestu.
-
Jaký byl život v Moulmeinu? Zajímaly a překvapivě pestrý. Nic takového jsme nečekali. Tak za prvé to nebylo město v rukou komunistů, jak nás všichni varovali; v jejich rukou bylo jen v noci. Ve dne to tu měli v rukou vojáci rangúnské vlády.
Ve městě byly velké kasárny plné vládních vojáků, kteří se ráno přesně v šest vydali do městských ulic, aby pochytali známé komunisty a obsadili pět kilometru silnic a území (měřeno ze středu města), které si ohlídali až do večerního setmění. V šest večer si dali flinty na ramena a hurá zpět do kasáren - v těsném závěsu s komunistickými bojůvkami, které přebíraly vládu.
Jak se to tak mohlo praktikovat? Přiznám se, že nevím. Podle vysvětlení, kterého se nám dostalo od vysokých funkcionářů městské správy, komunisté prý už dávno pochopili, že nemají šanci proti těžkou mechanizací vyzbrojenému vládnímu vojsku, které se soustředilo ve městech a na hlavních komunikacích. Vládní vojsko zase poznalo, že v džungli jsou povstalci doma a tam že s nimi ani se vší svojí výzbrojí mnoho nespraví. A tak došlo k nepsaným, ale přísně dodržovaným pravidlům. Když najdou vojáci v ulicích města po šesté hodině ranní komunistu, může si být jistý, že živého ho už nikdo neuvidí. Totéž platí pro vojáky, narazí-li na ně povstalci v ulicích po šesté hodině večer. Trochu složitější je to s daněmi, které vybírají obě strany jen od bohatých v přibližně stejném množství - jedni ve dne, druzí v noci. Zde zase platí přísné pravidlo, že nesmí bohatého svými požadavky zničit naopak musí hledět, aby se udržel v co nejlepší finanční situaci.
Ve městě jsme si našli vynikající přátele. Patřili k nim lékaři, které sem zavál osud, aby se zde starali o tábory malomocných, stejně tak jako ohromně bohatý majitel pily, kde se zpracovávalo vzácné dřevo vytěžené hluboko v džungli. Na jeho pilách největší kus práce zastali sloni.
Rozhodli jsme se pozvat všechny naše přátele na večeři, přestože jsme byli varováni, že patří k různým náboženstvím a že náš nápad není zrovna nejlepší. K našemu - a nejenom našemu - překvapení přišli všichni. Přesvědčili jsme se, že skutečné přátelství může znamenat více než překážky dané tím, že jsou lidé odlišného vyznání. Nakonec jsme byli šťastni nejenom my, ale i naši hosté, že se setkání podařilo.
Z pobytu v Moulmeinu jsme si přinesli spoustu nezapomenutelných vzpomínek. Je to pochopitelné, vždyť všechno bylo pro nás tak nové. Džungle byla překrásná, a tak Eluš jednoho dne napadlo, abychom naše přátele pozvali na typicky americky piknik. Protože jsme tehdy byli ještě noví, požádali jsme našeho domácího, velmi bohatého Číňana, aby nám poradil nějaké vhodné místo ke konání pikniku. Zajímal se, co to vlastně ten piknik je, a tak ho manželka pozvala, aby se ho zúčastnil s námi. Uvítal naše pozvání a slíbil, že během dvou týdnů můžeme akci uskutečnit.
V den, kdy se měl piknik konat, se k nám na okraji džungle připojili ozbrojenci, nebudící svým vzhledem přílišnou důvěru, a šlo se. Piknik se všem velice líbil, a když jsem se později našeho domácího vyptával, kdo že to byli ti čtyři ozbrojenci, svěřil se mi, že podplatil největšího banditu v kraji, aby nám zaručil bezpečnost. Bandita, zvědavý, co že to ten piknik je, rozhodl se dělat nám průvodce osobně.
-
To, že jsme opustili radosti a bezstarostný život, které nám nabízel Rangún, a že jsme se přestěhovali i s dítětem do komunisty okupované části Barmy, překvapilo nejenom naše evropské a americké přátele působící v diplomatických službách, ale i samotné Barmánce, kteří by tam nikdy dobrovolné nešli a nad naším rozhodnutím jen kroutili hlavami. A to ještě nevěděli, že továrna je na území, kde operovaly komunistické oddíly, v džungli, dvacet kilometrů od Moulmeinu! Místní lidé v Moulmeinu byli naopak rádi. že nás tam mají, a my si jejich přátelství vážili.
Počáteční nepřátelský postoj komunistů, který7 byl důvodem k naší vojenské ochraně, náhle přestal. Jak a proč se tak stalo, nevím, protože o takových věcech se tam nehovoří. Osobně si myslím, že se situace změnila poté, co se přesvědčili, že spuštění keramické továrny je jediným důvodem naší přítomnosti. Fakt, že továrna byla v džungli, kterou měli pod dohledem komunističtí povstalci, byl zpočátku velmi nepříjemný. Zaměstnanci, kterým bylo přikázáno, co mají udělat, se obraceli na nějakého místního "soudruha", který musel dát nejdříve souhlas, než mě poslechli.
Považoval jsem za prvořadé získat si je na svoji stranu a byl jsem šťastný, když se mi to povedlo. Továrna začala pracovat podle mých představ a já jsem se cítil šťastný jako málokdy předtím.
Ale když se člověk vznese do oblak, následuje nezřídka pád. Eluš i Honzík onemocněli malárií. Jak to s námi dopadne? To byla jediná otázka, kterou jsem si v oněch dnech strachu a beznaděje kladl několikrát za den. Měli jsme štěstí v tom, že oba marodi se dostali do rukou indického lékaře s velkými zkušenostmi v léčbě tropických nemocí, který okamžitě rozpoznal druh malárie a od samého počátku nasadil ty nejvhodnější léky. Zároveň ale nařídil okamžitě opustit Barmu a přestěhovat se do míst, kde je chladnější podnebí. Návrat do Austrálie nám nedoporučoval, a tak hned, jak byli oba pacienti schopni cestování, seděli jsme v letadle směřujícím do Kanady. Tam nás čekali naši dobří přátelé z Kostelce nad Černými lesy, Jirka a Slávinka Cornovi. Jejich přátelství i počáteční pomoc nám byla vítána. V Kanadě a pak v několika amerických státech jsem pracoval vždy v keramické výrobě, často velmi odlišné, pokud šlo o sortiment. Ten byl skutečně různorodý - od jemné stolní keramiky až po sanitární, která se mi zalíbila nejvíce.
-
Po několika letech zkušeností, které jsem získával v Americe v oboru těžké sanitární keramiky, jsem byl požádán, abych odejel na dvouletou technickou stáž jako poradce do Venezuely. Tato stáž se nakonec protáhla na 20 let! Moje práce v této jihoamerické zemi začala téměř shodně jako v Austrálii, jen s tím rozdílem, že tentokráte řeč, kterou jsem k dorozumění potřeboval, nebyla angličtina, ale španělština. Mohu říci, že i zde jsem byl velmi úspěšný. A to i přesto, že jednou jsme zažili hospodářskou krizi, která je častým jevem v zemích Jižní Ameriky. Situace byla tehdy taková, že jsme naše výrobky museli prodávat pod výrobní cenou, abychom se jich vůbec zbavili.
Tehdy se mi podařilo přijít s plně automatizovaným nalévacím procesem, který umožnil vyrábět za nižší cenu a být tak konkurenceschopnými i v těch nejhorších podmínkách. Ředitelé venezuelské firmy, pro kterou jsem pracoval, si byli vědomi, že můj stroj je zachránil před nejhorším, a rozhodli se využít mých znalostí k přípravě dalších dvou továren na výrobu sanitárního zboží, v Chile a Ekvádoru. Cenově nám nemohl nikdo konkurovat, a aby tomu tak bylo i nadále, udržovali jsme provoz i stroj v nejpřísnějším utajení.
-
Měl jsem přirozený zájem zvýšit své příjmy, a proto jsem se rozhodl osamostatnit.
Jako konzultant jsem jezdil prakticky po celém světě. Asi jsem podcenil námahu, která byla s tím vším cestováním a jednáními spojena. Jednoho dne po návratu z Indonésie mne uprostřed mých výkresů a plánů složila mozková mrtvice. Když jsem se po třech letech snažil vrátit ke své profesi, bylo pozdě. Někomu se podařilo zmocnit konstrukce mého stroje, který v době, kdy jsem jej postavil, znamenal revoluční přínos pro ruční výrobu, jež byla do té doby závislá na zručných, velmi dobře připravených řemeslnících. Nyní, když už můj stroj přestal být tajemstvím, nepotřebovaly mne ani ty nejmenší podniky.
Před dvěma roky jsem byl pozván, abych promluvil o svých strojích na kongresu Americké keramické společnosti (American Ceramics Society), která má 60 tisíc členů. Je největším, ale i nejstarším spolkem keramiků na světě. Myslím, že moje prezentace byla úspěšná. Všichni, co vyrábíme sanitární zboží, se dobře známe, a tak kongres byl setkáním řady přátel a známých, kteří uvítali tuto příležitost, aby zavzpomínali, pohovořili o minulosti i budoucnosti a o tom, co můj vynález pro keramickou výrobu znamená.
I když to podle mých dosavadních vzpomínek vypadá, že můj život byla jen a jen práce (kterou jsem měl mimochodem opravdu rád), není tomu tak. Vedle své práce mám rád například i tenis, který mne naučil hrát "strejda Kulič", když mně a jeho synu Vaškovi bylo šest let. Hráli jsme od rána do večera - ale co dělat, když pršelo? Pro ten případ nás naučil hrát šachy a mohl si být jistý, že se do nich zabereme tak, že hlídat nás bylo zcela zbytečné. Hráli jsme šachy od rána do noci, a ještě dnes bychom to dokázali.
Dalším mým "koníčkem" bylo zapojení v Sokole a sokolském dění, které společné s myšlenkami tatíčka Masaryka se mi stalo náplni života a možnosti hrdé se hlásit ke svému vlastenectví. Nikdy jsem nebyl dobrým příslušníkem kterékoliv strany. Nenašel jsem v sobě dostatek disciplíny, abych poslouchal stranické příkazy. Mé osobní zájmy byly vždy podřízeny zájmům mého národa. Tak jsem naplňoval přikázání mého otce, pod jehož nejpřísnějším dohledem jsme já a moje sestra vyrůstali.
Můj syn John je keramickým inženýrem. Graduoval na Rutgerské univerzitě a nedávno zakončil úspěšnou cestu "Vondráčkovy keramiky" kolem světa. Jeho zaměstnavatel American Standard koupil v Teplicích v České republice továrnu na výrobu sanitárního zboží, a protože John mluví vedle své angličtiny také česky a španělsky, působí v ní jako manažer. Továrna, která pod původním českým vedením byla celých sedm let silně ztrátová, začala druhým rokem pod Johnovým vedením být zisková a John byl povýšen na generálního manažera. Pro mne byl jeho návrat do Čech symbolickým návratem Vondráčků do vlasti, z níž museli v roce 1949 utéci - a přesně za padesát let se přes Austrálii, jihovýchodní Asii a celou Jižní a Severní Ameriku vrátili zpět do republiky, do "hnízda" Vondráčků.
Zcela na závěr bych se rád zmínil, že ve stejné továrně, kterou dnes John řídí, jsem si odbýval povinnou měsíční praxi před ukončením studií na Keramické škole. Jak se zdá, kruh se uzavřel…
To, co bych chtěl na závěr zdůraznit, je skutečnost, že v životě mi byla velkou oporou má dobrá žena, bez níž bych asi mnohé nedokázal. Letos spolu oslavíme 52 let trvání manželství a šťastného a plodného života. Těší nás, že v hrnčířské tradici pokračuje i náš syn, kterému je již padesát. Má rodinu - ženu a dvě dcery, z nichž jedna již studuje na univerzitě (a jako táta mluví také třemi jazyky), druhá ji bude ve studiu následovat. Jsou šťastnou rodinou, což je pro nás, rodiče, největší odměnou.