Básník Josef Hora kdesi říká,...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Zdenek Seydl
rok vydání: 1954
počet stran: 2
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
Básník Josef Hora kdesi říká, že ve světě umění není pravdy většiny. Je jen věrnost k sobě. Ne k svému já, ale k svému vidění světa, k svému způsobu přetvářet jej v rytmus, obraz a podobenství.
Mám-li dnes zahájit výstavu grafik a kreseb Zdenka Seydla — výtvarníka, se kterým se denně setkáváme jako s upravovatelem knih, nebo textilním dessinateurem, či v jiných oborech užitého umění, ale jen zřídka vystupujícího na veřejnost souborně — dovolte, abych začal popisem jeho osoby a tudy se dostal k osobnosti, což u Seydla velmi úzce souvisí. Mohutný — ručičky jak ploutvičky žbráchají se vzduchem. Jejich gesto má vždy přímou souvislost s vtipným vyprávěním. Vždy oblečen barevně, s odvahou, ale s vkusem. Jeho písmo, které rozeznáš mezi tisíci, právě tak jako každou jeho kresbu. Prostě vše je vyjádřením čistě vyhráněné osobnosti s jakou se setkáváme zřídka kdy.
A právě tyto znaky jeho osobnosti byly příčinou, že léta měl na čele vypáleno znamení formalisty, a zdá se, že toto znamení ještě zcela nezarostlo. Každý soudný člověk musí toto nařčení odmítnout jako nesmysl. Přece nemůže býti řeči o formalismu tam, kde jde o tvůrčí proces. Formalismem rozumíme bezduché opakování formy a není důležité, zda se umělec vyjadřuje prostorově či plošně, kulatě či hranatě — populárně řečeno. Dějiny umění nás přesvědčují, že existují nejen jedinci, ale i celé epochy, kdy se zájem umělců přesunuje na stranu formy a nikoho dnes nenapadne nazývati to formalismem. A naopak, jindy se zájem přesune k tématu na úkor formy. Ideální by bylo, kdyby tyto dvě křivky se protínaly co nejčastěji, nebo dokonce postupovaly souběžně tak, že by splynuly v jednu. Příklady v dějinách pro to jsou. Nutně ale nastává vyžití, degenerace. I pro to máme dosti dokladů. A přicházejí umělci, kteří se vyšinou buď na jednu či druhou stranu. Díky jim — oni jsou dárci nové krve.
Seydlova cesta hledání a růstu je předznamenána několika vlivy: čínská kresba a dřevoryt, francouzské a německé kolorované rytiny osmnáctého století, jako doprovody přírodopisných knih, kde našel spříznění citové. Lapidární pojetí formy, které je specificky naše i co do tématiky příbuzné našemu lidovému umění, především lidové výšivce. Přes toto silné duchovní příbuzenstvo zůstal vždy Seydlem a neúnavným hledačem vyjádření svého vnitřního světa, svých vnitřních představ, které jsou povahy naprosto reálné a jsou ze světa vnějšího.
Kdysi jsem od Seydla slyšel několik vět. Snad ani není jejich autorem, ale to není rozhodující. Budu Vám je citovat, protože každá by mohla býti mottem k nejmenší jeho kresbě právě tak, jako k celému, velmi obsáhlému dílu. Jsou průvodcem jeho záměrů, jsou vykladačem jeho úsilí. Vykladačem tak dokonalým, jakým nemůže býti žádný jeho přítel a žádný kunsthistorik.
Cituji:
Nešlapte tam, kde minulé noci svítily světlušky.
Muž s mečem se díval na kvetoucí kosatec. Jaký nevkus.
Bažant svým zlatým chvostem se dotkl fialky něžné.
Slimáček malý, šplhá pomaloulinku na horu Fudži.
Pták v kleci jatý, zří závistivě na motýly.
Malá žabko, neboj se — Seydl je tady.
Až budu mrtev, přijď, cvrčku, náhrobek můj opatrovati.
Tyto věty Vám předávám jako průvodce po této výstavě, jako dalekohled do Seydlova světa, který není z jiné planety jak snad bude chtít někdo dokazovat, ale je jednou z největších tužeb lidstva. Touhou po úsměvu, kráse a míru.

Básník Josef Hora kdesi říká,...

Básník Josef Hora kdesi říká,...