Věci Zbyňka Sekala

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Domov
rok vydání: 1965
počet reprodukcí: 8 čb
strana: 20-22
jazyk: český

poznámka:
-
Velice neefektně začala, proběhla a skončila dubnová výstava Zbyňka Sekala ve Špálově galerii v Praze. Čtrnáct dní se musela obejít bez katalogu, protože kromě dnes už bohužel obvyklých svízelů s tiskárnami pracovaly také schválnosti přírody a navíc ještě člověčí nedbalost.
Výstavě to nevadilo. Měla své návštěvníky a co víc, měla svou atmosféru, tak odlišnou od toho, co se běžně nabízívalo ve výstavních síních, zaštítěno zaumným jazykem teoretických doporučení. Lišila se i od toho, co se u nás v oblasti výtvarného výrazu v poslední době obecně stávalo synonymem aktuálnosti, ucházející se ovšem o přízeň už s poněkud prošlým datem a ve zředěném vývaru.
Sekalova výstava byla zkrátka jiná. Především nesenzační, zato tím víc soustředěná. Žádné divadlo režírovaného sebevýrazu, žádné cesty do hlubin študákovy duše neboli k po¬norným řekám podvědomí, ani stopy po hysterii nebo po dychtivosti úspěchu, nic z módních citací o odcizení a tak dále, a přitom exponáty vytvářely ovzduší tak soukromé, že jejich výpověď o světě mohla proto být nesmírně účinná, přesvědčující a přesná. „Základní postoj - zaťaté zuby“, říká Sekal v katalogu. Dozajista. Byly situace jeho existence, že to prostě nešlo jinak. Ale Sekal nemá křečovitost - má při vyhraněnosti svých názorů velkorysou toleranci, skoro zarážející. Nestane se nikdy hodnostářem, protože mu chybějí schopnosti diplomatických kliček a vůle po moci. Tím lépe pro jeho umění. Zbyněk Sekal je sochař, ale nevyučil se jím. Od roku 1945 do roku 1950 studoval na pražské Vysoké uměleckoprůmyslové škole u Františka Tichého a Emila Filly. Což by mohlo být příznačné, ale jména profesorů neurčují ještě charakter díla u těch posluchačů, kteří mají předpoklad osobitosti. Jediná vlastnost, která by ho mohla spojovat s jeho učitelem, Františkem Tichým, je požadavek perfektnosti. Jinak se Sekal udělal na vlastní pěst, a to hned v několika oblastech. Kreslí, maluje, dělá grafiku. Vymýšlí víc než vtipné knižní obálky a typografické úpravy, které dokonale slouží věci, to jest textu a jsou kromě toho hladce technicky realizovatelné, protože Sekal dovede ctít profesionalitu řemesla. Navíc je také typem tak zvaného učeného výtvarníka. Nejenže čte knihy, které bychom v prostředí běžných ateliérů stěží našli. Také překládá. (V roce 1963 mu vyšel ve Státním nakladatelství krásné literatury překlad Kafkovy Proměny.) Je tu tedy mnoho schopností a mnoho možností, to však, co jakkoliv souvisí s prostorovým vytvářením, zdá se být v tuto chvíli převažujícím znakem jeho tvorby. Sochařství v nejširším a nejsvobodnějším smyslu slova, takže ti, kteří hledali na jeho výstavě „skutečné“ sochy, to jest na jedné straně pomníky, na druhé straně bibeloty na poličku do bytu, si asi nepřišli na své. Naši o století starší předkové, kteří požadovali, aby umění umně působilo svým libocitem, dbali také na vznešenost použitých materiálů, což bylo přímo úměrné jejich zámožnosti. Platil základní ekonomický zákon, že čím dražší materiál, tím vzácnější je dílo. Léta vývoje moderního umění udělala v tomto libocitu pěknou paseku. Za legitimní materiály byly uznány nejen dřevo, sádra, železo, papír, ale dokonce všechno. Také odpadky. Je ovšem otázka, jak se s materiálem zachází. U Sekala je to dokonce otázka základní.
Na této sochařské výstavě byly sádrové realizace myšlené pro bronz, z nichž nejcharakterističtější byla série Vratkých staveb, zarytě se snažících uvést řád do prostorové geometrie. Byla tu Ovečka, Blecha a Pes, mechanická zvířata, která se musí obejít bez lesů, vod a strání, protože dobrovolně přijala poznanou nutnost bydlet v hranatosti měst. Nejpozoruhodnější však byly reliéfy Věcí, skládaných z věcí, které už mají za sebou svůj funkční život a teď přijaly funkci novou. Psalo se už o tom, že jde o asambláže, o skládané reliéfní obrazy. Na jedné straně se vybaví tvorba Itala Alberta Burriho, jenže Sekal není tak romantický, na druhé straně tvorba americké sochařky Luisy Nevelsonové, ale Sekal není tak monotematický. Je ovšem - právě tak jako oni - dokonale posedlý, a proto angažovaný daleko více tématem než estetikou. Východiskem je přístup k materiálu: neznám druhého, kdo by ho tak dokonale cítil ve všech brutálních jemnostech a jemných brutalitách, kdo by si dovedl vážit právě tak krabičky od sirek jako děravého prkýnka nebo vysloužilého zámku. Není to však vztah sběratele kuriozit a vetešníka. Sekal nikdy nezdůrazňuje, že něco pochází ze smetiště. Očišťuje materiál, nechává ho mluvit, je před ním pokorný, a proto ho materiál poslouchá. A tak se prkýnko, petlice a ohnutý hřebík stávají krásnými. Všechny reliéfy provokují k dotýkání, aby se člověk přesvědčil, že náhodné nerovnosti povrchu jsou součástí velmi exaktního systému, který náhodnosti vylučuje. Všechny tyto věci pojmenovává tak, jak si to zasluhují. Úzká brána, Schéma provozu, Hruď, Kdokoliv, Forbes, Osm a osm. Ani metafora, ani symbol. Tím závažnější je je¬jich poselství, protože všechny existují příliš doopravdy, než aby to mohla být koketérie s oblíbenými pocity. A tak se stává, že kontakt se tu navazuje daleko méně okázale a daleko osobněji než u jiných výtvarných děl, a divák, sám a zasažený už bez ohledu na to, co tím básník chtěl říci, je schopen zažít velmi konkrétní strach z Konce lesa, velmi krvavý pocit Mučeného mučidla a znatelnou úzkost z Úzké brány a smutek z toho, Co bude. Autor zůstává rezervovaný - je na nás, abychom volili.
Výstava ve Spálově galerii byla šťastným a podstatným úvodním činem nové výstavní komise SČSVU, složené z teoretiků, malířů, sochařů a průmyslových výtvarníků, kteří dostali tuto galerii na starost. Sekal vyrostl z osobitosti do osobnosti. Jeho dílo je vědomé a moudré.
Jednou jsem ho viděla stát na Klárově nad haldou suti, vydolované z podsvětí pražské dlažby. Špičkou boty hledal zelené, na drobno rozdrcené střípky středověké keramiky. Krásné bylo to, že je nacházel. Některé soukromé a veřejné světy jsou také složeny ze střepů. Musíme je nejdřív shromáždit, abychom je mohli složit.

studovna objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení

Věci Zbyňka Sekala

osoba   narození   poznámka
Vachtová Ludmila   24. 9. 1933    

Věci Zbyňka Sekala

osoba   narození   poznámka
Sekal Zbyněk   12. 7. 1923    

Věci Zbyňka Sekala

autorská
termín   název výstavy, místo konání
1965/04/02 - 1965/05/02   Zbyněk Sekal, Galerie Václava Špály, Praha

Věci Zbyňka Sekala

  instituce, obec, signatura, poznámka  
  A 186190, Zbyněk Sekal, výstřižek