Malíř a sochař František Kyncl (1934)...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: František Kyncl: Monostruktury
rok vydání: 2003
počet stran: 1
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
-
Malíř a sochař František Kyncl (1934) začínal v 60. letech v Pardubicích společně s Jiřím Lacinou, Bedřichem Novotným a Josefem Procházkou. Jako oni se v té době věnoval užité tvorbě, typografii, plakátu, reklamě, ilustraci - a přitom kreslil a maloval. Po figurativních a expresivních začátcích rychle spěje ke konkretistické tvorbě, brzy přestává zobrazovat, vytváří první soběstačná, na vnější podobě světa nezávislá díla. Mimo jiné kreslí návrhy galerijních budov - nosné tyče zpevněné lany, konstrukce potažené měkce formovaným pláštěm. Ještě zajímavější je trojrozměrná studie stavby - skladba vytvořená z prostorově řazených čtyřúhelníků a trojúhelníků. Model z dřevěných špejlí, bílé příze a transparentního papíru vznikl (stejně jako další podobná konstrukce) v Pardubicích v roce 1962. Oba (ztracené?) objekty o osm let později v Německu zrekonstruoval. Jsou v nich totiž v zárodečné podobě už obsaženy příští stavební principy a postupy: omezení forem na základní geometrické obrazce (v rovině čtverce a trojúhelníky, v prostoru krychle a čtyřstěny), neustálé přidávání dalších - shodných či stejnorodých - prvků.
Rozumově vytvářená díla nebyla a nejsou u nás přijímána s velkým porozuměním. Práce nejvýznamnějších představitelů české konkretistické či konstruktivistické tvorby (např. Radoslava Kratiny, Jana Kubíčka, Zdeňka Kučery, Pavla Rudolfa nebo Zdeňka Sýkory) stále nacházejí větší ohlas v západní Evropě. František Kyncl měl štěstí, když si v roce 1968 vybral coby nové působiště Düsseldorf. Tady od začátku sedmdesátých let může systematicky a s vášnivým zaujetím (jakého jsou schopni snad jenom konkretisté, tedy umělci, kterým se tradičně připisuje slabá schopnost vcítění) zkoumat vlastnosti strohé formy. Od začátku 70. let lepí objekty z bambusových špejlí. Kynclovy prostorově realizace jsou nejen hledáním jedinečného tvaru, ale i mapováním prostoru, ve kterém se nacházejí, který svou přítomností spoluvytvářejí. Jsou otevřené dolů (do nitra jejich skladby je vždy možné nahlédnout) i na druhou stranu, všechny lze dále rozšiřovat, jednoduchými prostředky nadstavovat. Objekty i práce na papíru jsou totiž pouhými zlomky vyšší struktury, mnoharozměrného (neomezeného) časoprostoru. Coby obecné modely nepotřebují měřítko, podstatná je jejich skladba, způsob konstrukce nezávislý na velikosti. Popsaný svět (vesmír zmapovaný proměnami hvězdných konstelací) se stává důvěrně známým, přátelským, strach z neznáma se s narůstajícím poznáním umenšuje.
Od 70. let označuje všechna díla společným názvem Monostruktury. Monostruktury jsou vždy složené z velkého počtu typově omezených prvků (úseček, tyček) uspořádaných do jednoduché geometrické sestavy. Základem plošných realizací je kruhu je náhle čtverec nebo trojúhelník, trojrozměrné stavby buduje z krychlí nebo z pravidelných čtyřstěnů. Užití tetraedru (coby prostorové jednotky) umožňuje (na rozdíl od méně dramatické krychle) překvapivé změny směrů, nečekaná nasazení nových konstrukčních částí. Obzvlášť fascinující je, když strukturou složenou ze stejných prostorových jednotek vymezuje tvary základních těles - krychle, jehlanu nebo koule. Neřešitelnost kvadratury jakoby zřejmá, téměř viditelná.
Barevné kresby jsou vlastně průmětem trojrozměrných staveb do dvojrozměrné roviny. Vznikají kombinovanou technikou, otiskem bambusových štočků a mřížek do vlhkého papíru, následným kolorováním reliéfních slepotisků. Pravidelný rastr drží rytmus, barva - fialová, modrá, červená a zelená - dodává tajemnou hloubku, šikmé spojnice přidají dramatické napětí. Úhlopříčky si vždy vynutí pozornost, a na okamžik potlačí vodorovné a svislé směry. Kynclovy zvratné (reverzibilní) kompozice pulzují v rytmu divákova dechu, dýchají s tlukotem jeho srdce. Základní vlastností struktury je ale její neomezenost, barevné kresby a monotypy jsou výseky z nekonečných, do všech stran rozprostřených
„O svých plastikách říkám, že jimi chci vyplnit nejdříve místnost, pak otevřu okno a budu stavět přes ulici a dál, pokračovat až do Holandska, pak na jih přes Francii do Afriky, do Ohňové země a dál. - Pracuji podle své představy, že vše je možné. Dělám si od roku 1968 takový deník, má už několik kilometrů, pořad pokračuje v čase a prostoru jako život. Když začínám lepit nějakou konstrukci, nikdy nevím, kdy a kde skončí." František Kyncl v rozhovoru s Lenkou Lindaurovou (Nekončící objekty, Lidové noviny, 13. 4. 1993, str. 6).
Vizuálné-zvukové struktury (Visuell-Phonetische strukturen) vznikly v letech 1980-1985 jako kresbomalby na otáčivém bubnu. Tři a půl metru dlouhá, 83 centimetrů široká, od stropu vyvěšená plátna jsou řízené náhodné (náhodně řízené) struktury. Mechanický postup dává nečekaně bohaté výsledky. Neobyčejně živá struktura vznikla neustálým přepisováním, překrýváním časových vrstev. Vzdálená minulost je nedosažitelná stejně, jako pět minut staré události. Žádné umělecké dílo nemůže být jenom racionální, v každém je díl náhody, intuice, autorské jedinečnosti.
František Kyncl je sice konkretista, ale svá díla přísně nekonstruuje (jako například Jan Kubíček), ani se nepodřizuje diktátu náhody (jako kupříkladu Zdeněk Sýkora). Geometrické prvky a tvary kombinuje daleko svobodněji. Jeho Monostruktury nelze redukovat na geometrická cvičení, malby, pastely i plastiky působí v konečném vyznění lehce a nezatíženě, lyricky svěže.
Z autorské volnosti, ze silně tušeného a přitom místy ne zcela jednoznačně vysloveného řádu vyplývá i podivuhodná neuchopitelnost Kynclova díla. Abstraktní monostruktury sice nic nezobrazují, ale úzce souvisejí s přírodou, ve které také nic není (alespoň zatím a z lidského hlediska) ukončené, omezené. V roce 1992 nasnímal (černobíle, věcně a přitom poeticky) fotograf Věroslav Škrabánek některé Kynclovy objekty ve volné přírodě. Společenství rostlin, keřů, stromů, větví, trav a listů zdůrazňuje možné rozdíly i podobnosti. Hranice mezi přirozeným a umělým dílem je v nich natolik znejistěna, až se zdá, že vůbec neexistuje.
V roce 2002 vystavoval František Kyncl společně s Jiřím Lacinou. Bedřichem Novotným a Josefem Procházkou (byly to vlastně čtyři velké samostatné výstavy ve výstavě jedné) v budově bývalé pardubické reálky. Kromě kreseb a tisků na papíře také velkou Monostrukturu, plastiku vyrobenou podle malého modelu, a malbu na stěně a na podlaze (Co je nahoře je i dole) vytvořenou podle skici také přímo na místě. Obě neautorsky vytvořená díla kupodivu přenosem neztratila. Kynclovo umění je totiž silné i jako myšlenka.

Malíř a sochař František Kyncl (1934)...

Malíř a sochař František Kyncl (1934)...