O umění Zdenka Seydla

podnázev: Co nám dal a co jsme mu dlužni

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Kouzelný cirkus Zdenka Seydla
rok vydání: 1982
počet stran: 4
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
Zemřel nenadále, ale neoklamný punc jeho představivosti trvá v jednotlivých tvůrčích odvětvích, v nichž býval doma. Přitom své záměry nikdy nezužoval ani nerozděloval na tvorbu volnou a užitou; od mladosti byl zvyklý objímat zeširoka celou oblast výtvarné kultury - v pohledu a výrazu vždy svůj. Cesta Zdenka Seydla k umění byla samozřejmá a přímá; začíná už v dětských kresbách, jak vznikaly za pobytu u dědečka a babičky v Táboře, či později v Praze v prostředí rodiny sochaře Karla Pokorného, který se mu stal druhým a vlídným otcem. Snad jeho přičiněním byl Zdenek Seydl obsáhlým výběrem prací z let 1920-28 zastoupen na mezinárodní výstavě dětských kreseb v Mánesu někdy roku 1929.
Po ročním kursu na Státní grafické škole u prof. Jana Konůpka v letech 1932-33 se Zdenek Seydl vyučil v letech 1933-36 v České grafické unii typografem; dokonale tu poznal zákony tiskařské práce, proto si v této oblasti mohl později dovolovat tolik vynalézavosti a svobody. A posléze v letech 1936-41 vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v ateliéru prof. Františka Kysely, který mu mohl imponovat příkladem všestranného zájmu o dekorativní umění, od knižní grafiky k monumentálnímu projevu.
Ale to už začal Zdenek Seydl pracovat na vlastní vrub a občas také vystavovat. Zprvu na skromných přehlídkách studentských prací (pod záštitou Mladé kultury) ve foyeru muzea Bedřicha Smetany; v letech 1939-41 pak na třech výstavách skupiny Sedm v říjnu v Topičově salóně. V létě 1943 měl první samostatnou výstavu spolu s Arnoštem Paderlíkem v Mánesu; čím odlišnější v metodě i cílech byly mladé práce obou přátel, tím poutavější byla vzájemná schůzka jejich souborů. Psal jsem jim tehdy úvod do katalogu; sotva bych dnes dovedl lépe definovat tehdejší snažení Zdenka Seydla, budiž proto dovoleno tento text připomenout:
„Zdenkovi Seydlovi je kresba východiskem a sbírá mu první zkušenosti, zážitky i přesvědčení. Na kresbě vlastně budují i všechny oleje; stavba barevných ploch je skoro vždycky podpírána a krájena pletivem lineárních obrysů. Pružná linka kreslířova ráda se skoro samoúčelně rozrůstá v bohaté květenství, hned přísně strmá a věcná, hned zase hravá a zdobná. Jenomže Seydlův pracovní postup je v jádru určován vypjatou snahou po preciznosti, po tvaru pevně posazeném a nerozviklaném, jenž by byl do posledních podrobností majetkem malířovým a nespoléhal v ničem na improvizační štěstí a náhodnost v namáknutí. Mezitím kvetou věci malíři pod rukama: pružné, nakrucují se a skládají do záhybů, rostou do monumentality, umenšují se, mění se podobou i ve struktuře a transformují se nakonec v bohatě ornamentizované arabesky. Cíl, kam toto vše neklamně míří, je asi zeď dosti velká a vhodná pro fresku, sgrafito, mozaiku, anebo barevné okno, tkaný gobelín. V těchto pracovních oblastech (obyčejně pod název monumentální malby shrnovaných) nalezl by bohatý, zdobivý talent Seydlův nejpřirozenější uplatnění."
Už tehdy se vyhraňovalo bohatství významových point a bujné pletivo tvarosloví, jež pak i nadále budou charakterizovat rozvíjející se dílo Zdenka Seydla. Východiskem jeho mladé práce byly oleje pevné až úporné stavby, zdobené v rytmizaci ploch a břeskné v barvách (ať v několika dotvořených zátiších, ať v krajinách poznamenaných obdivem k japonskému dřevorytu). Brzy se na jeho plátnech či překližkách objevovaly všední věci každodennosti: kabát, klobouk, hůl na židli, kravata, fialové kedlubny, brambory s klíčky, znovu květiny - ve významovém i výtvarném napětí, v němž se reálnost vidění přesmykává v hájemství poezie (Zdenek Seydl měl tehdy v lecčems bezděky blízko k usilování některých malířů ze Skupiny 42 a spřátelil se s fotografem Karlem Ludwigem).
Akvarely a kresby, a prolínání tvárlivých linií a barevných ploch, často kontaminují objektivnost vidění a zdobnost výtvarného cítění; zpodobují věci, někdy portréty (vesměs přátelé z generace, příležitostně i v grafických listech), ale také v autonomizovaných formách vyjadřují hudební představy. Volná grafika, převážně v bezprostředním výrazu suchých jehel (občas jemně kolorovaných), čerpá ze světa přírody, zvláště v cyklu rybek, krabů, šneků, hmyzu. Odtud bylo blízko k prvním ilustracím a obálkám pro knížky Miloslava Fábery (Skrytý mudrc, poprvé v prožitku poezie staré Číny, a Obrázky ze Slovácka se strážnickou věží) či pro hudební skladby Ilji Hurníka.
Cyklus krasnoarmejců, rázně a zpříma črtaných (ve dnech, kdy Zdenek Seydl jezdil po Praze jako člen posádky sanitního vozu), patří k poutavým a autentickým dokumentům květnových dnů osvobození roku 1945. Obzvláště významný cyklus suchých jehel z let 1944-45, jež se vyrovnávají s časem nacistické okupace a druhé světové války, v obludných postavách a nelidských stvůrách, divoce až expresívně viděných a v zlobné travestii vyjádřených (Homo sapiens, Ecce homo, Generál, Furor teutonicus aj.). Prvními obálkami pro nakladatelství F. Borový začíná Zdenek Seydl svou dlouholetou aktivitu v této oblasti, pro Topičův salón upravuje sličné katalogy a pozvánky výstav, modeluje groteskní a roztomilé figurky zvířátek a hmyzu z keramiky, navrhuje atraktivní textilie (koberce, závěsové či potahové kretóny, šatovky), jejichž rozvinutý dekor je vyvažován tvarovou kázní. V letech 1947-48 je v první řadě umělců, kteří s Jiřím Trnkou a Kamilem Lhotákem, ve spolupráci s Eduardem Hofmanem, zakládají význam a úroveň českého animovaného filmu; a brzy začíná též soustavnou, plodnou a ve výsledcích radostnou práci pro divadlo, v návrzích scén a kostýmů k činohrám, operám, baletům (připomeňme tu,
příkladem za mnohé jiné, alespoň jeho vrcholné kreace k hudbě I. Stravinského a B. Martinů). Ve volné tvorbě se pak po několik let soustřeďuje ke grafice, v cyklu vervně pojatých a trefně charakterizovaných zvířat a ptáků, se zřetelnými a satirickými pointami antropomorfizace.
Tak Zdenek Seydl po dlouhá léta pracoval a tvořil v rozličných odvětvích výtvarného umění, hned tady a hned zase onde, jakoby nesoustavně a pro vlastní potěšení; a přitom jak úctyhodná je suma jeho realizací a jak ucelené dílo značí malířovu cestu životem! Vždyť po letech se znovu a častěji navracíval také k obrazům; rozvinoval rytmus linií a ploch, stupňoval jejich zdobnost a expresívnost, často na ostří grotesknosti. Bez ohledu na dobové módy zůstával neustále u vlastního vidění a výrazu.
Svět představ a forem, příznačných pro dílo Zdenka Seydla, je široký a mnohostranný. V mnohém v něm pokračuje bezprostřednost a spontaneita dětské kresby, shledáváme se tu ovšem též s doklady pronikavého pochopení vývoje evropského i českého moderního umění (myslím, že v charakteru výtvarných prostředků i v širokém záběru výtvarných úkolů Zdenek Seydl měl místy blízko k některým polohám tvorby Josefa Čapka). Ale stejně dobře znal a měl rád také lidové umění, přitom měl vztah k dlouho nevšímaným oblastem městského folklóru (až k pouťovým malbám, asamblážím z neužitečných věcí či starým fotografiím). Proto ho bezděky vzrušovaly též obdobné projevy, které se staly východiskem obrazů J. Dubuffeta a základem jeho sbírky L'art brut v Lausanne.
Ale znal dobře grafiku minulosti, zvláště v ilustracích přírodopisných knih, jimž se obdivoval. Často se vracíval k výtvarným kulturám Orientu (v roce 1957 na tříměsíční cestě na vlastní oči poznal věkovité umění Číny) a neustále ho zajímala rudimentárnost umění přírodních národů. Byl člověkem své doby, měl smysl pro ryčné volání reklamy všeho druhu; ve volných tvarových přesmyčkách rád si hrál s písmeny a číslicemi. Často čítal poezii, kterou dovedl osobitě interpretovat (v širokém rozpětí, od Christiana Morgensterna k Vítězslavu Nezvalovi), miloval divadlo a tanec, obzvláště mu učarovala hudba (o jejíž výtvarnou transpozici se snažíval, v široké škále představ a prožitků od Bacha přes Janáčka k jazzu). Jakkoliv jeho zájmy byly rozmanité a mnohostranné, sjednocovala je osobnost umělce, pevně zakotveného v sobě samém. V jeho povaze jako ve výtvarném výrazu se shodně uplatňovalo vyvažované soužití protikladných vlastností: robustnost i něha, strohost i lyričnost, vážné zamyšlení či burleskní veselost. Nebylo předělu mezi umělcem a člověkem - jeho obrazy a obálky, scény a filmy jako by souzněly s jeho zjevem a gesty, až k oblečení (ve výběru košile a kravaty), či k dopisům se zdobnou a neopakovatelnou značkou jeho jména.
Přítomná výstava je toliko kusým a neúplným obrazem jeho významného díla, v nápovědi širokých tvůrčích zájmů a jednotlivých vývojových údobí; je nám také připomínkou osobnosti slunečného a vlídného člověka. Zčásti se mu vyplnilo jeho mladé předsevzetí mít co nejvšestrannější vliv na výtvarné formování života svátečních i všedních dnů. Mnohá z odvětví naší výtvarné kultury, jimž věnoval svůj intenzívní zájem, rozrostla se dnes k potěšitelné rozloze a úrovni; ať knižní grafika a ilustrace, anebo scénografická a kostýmní tvorba - tu všude Zdenek Seydl natrvalo zanechal svůj významný tvůrčí podíl. V mnohotvárné oblasti užitého umění ve světě i u nás přichází opětovně čas, kdy se nelekáme výrazné zdobnosti, obdobné záměrům Zdenka Seydla, které se dříve často dával výhost ve jménu dědictví funkcionalismu a konstruktivismu. A znovu bychom dnes potřebovali Zdenka Seydla při obrodě našeho animovaného filmu, který čeká na injekci svěžího a vynalézavého výtvarného myšlení a cítění. Není však doposud po právu doceněn jeho přínos v oblasti malířství a grafiky, kde nebyl outsiderem (jak se snad někdy zdávalo), ale směrodatným tvůrcem osobitých hodnot, vyjadřujícím povahu a senzibilitu našeho času. Ale jen v nepatrné míře jsme Zdeňkovi Seydlovi dovedli poskytnout, po čem od mládí toužil: monumentální úkoly velkého rozsahu, v nichž by malba potvrdila svou schopnost dotvářet architekturu v interiérech i exteriérech. Je škoda, že nebylo zavčas využito jeho výrazného dekorativního cítění i jeho smyslu pro materiál, v technických prostředcích mozaiky, vitráže, keramiky, skla, gobelínu atp.
V této oblasti se v průběhu dvou třech uplynulých desetiletí realizovalo v kvantitě nemálo; ale je zarážející, jak toliko ojedinělá výtvarná díla mají obecnější platnost, která přetrvává. Zdá se, že se tu přínos tvůrčích osobností nemohl v minulosti ani dnes uplatňovat mezi dvěma krajnostmi, jež na prvé straně tvoří toporná a didaktická popisnost pseudorealistické povahy, na druhé straně obratná, ale prázdná a hluchá dekorace z čar a ploch. Nadto celý náš systém zadávání a hodnocení těchto prací - začasté v anonymních komisích, v jejichž usuzování se nutně projevuje sklon k průměrnosti a lhostejnosti - zřejmě zatím nedovoloval uplatňování nového a tvůrčího, byť třebas nezvyklého pojetí. Před dílem Zdenka Seydla si tyto nevyužité možnosti palčivě uvědomujeme; mělo by to být podnětem k zlepšování dosavadní situace v tomto směru.

O umění Zdenka Seydla

osoba   narození   poznámka
Kotalík Jiří   22. 7. 1920    

O umění Zdenka Seydla

osoba   narození   poznámka
Seydl Zdenek   29. 4. 1916