Životopisná data

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Otakar Španiel
rok vydání: 1954
strana: 39-47
jazyk: český

poznámka:
-
Shledáváme-li jednotlivé životopisné momenty působící na vývoj díla sochaře Otakara Španiela, zjišťujeme, seřadivše je v chronologickém sledu, jak prostupují různá období sochařova života a díla: rodinné prostředí jaroměřské a prostředí školy v Jablonci nad Nisou, vliv J. V. Myslbeka, léta pařížského pobytu, období let 1912-19 a léta mezi první a druhou světovou válkou. Odtud sledujeme jednotlivá životopisná data umělcova.
Otakar Španiel se narodil 13. června 1881 v Jaroměři v domě „U tří kaprů", dnes již zbořeném, jako prvorozený syn Františka a Anny Španielových. Prvorozený syn v rodině, jejíž členové už ve třetí generaci se věnovali řemeslům, která byla na pomezí uměleckého průmyslu, měl najisto pokračovat v této rodinné tradici. Praděd František Španiel, stejně jako děd Jan a jeho bratři byli cínaři. A otec František vyučil se doma cínařem a potom byl dán do učení na rytectví skla v Boru. Ve Vídni se vyučil i rytectví do kovu. V této řemeslné tradici nachází malý Otakar první popudy svých zálib řemeslně výtvarných, sledovaných otcem s netajenou radostí. Chlapec ovšem nachází i v prostředí rodného města, v jeho historických památkách výtvarné popudy: Braunovu Mariánskou statui na náměstí, náhrobek paní Miseliusové, tchyně Matyáše Brauna, či Braunovy plastiky v blízkém Kuksu, kam se svou tetou chodíval na Velký pátek do kláštera krásnými cestami po lukách. Ale i současný život města - které se rozrůstá koncem století na obchodní středisko kraje a získává ještě sousedstvím s pevností josefovskou - přináší zajímavé události a je pramenem nejrůznějšího pozorování a zážitků při velkých trzích na obilí, zeleninu a ovoce.
Doma v Jaroměři vychodil obecnou školu, jeden ročník měšťanské a dva ročníky řemeslnické školy. Na řemeslnické škole vyučoval kreslení a modelování výborný učitel J. Šíma. Roku 1895 odchází Španiel na odbornou školu v Jablonci nad Nisou. Zde se po prvé zřetelněji projeví nadání, které má chlapce přivést na uměleckou dráhu, v hodinách modelování, rytí a ciselování, na nichž vyučoval profesor Hammer, obětavý, vyspělý odborník, absolvent vídeňské uměleckoprůmyslové školy. V těchto předmětech se projeví vrozený cit pro řemeslné zpracování a nadání převést určitý námět do formy reliéfu; na jablonecké škole se zachovalo mnoho Španielových žákovských prací, rytin, tepaných výtvorů a modelů. Ještě v roce 1928, u příležitosti jubilea 50. výročí založení této školy, bylo více tehdejších Španielových prací vystaveno jako vzory žákovské práce. Doma o prázdninách je zaměstnán jako rytec, pomáhá rýt a kreslí monogramy pro otcův obchod, který zásobuje celý okres. Pokračuje na škole jablonecké, stává se výborným žákem, ač zde byl jediným Čechem, a připravuje se na okamžik, kdy se stane hlavním pomocníkem otcovým. O prázdninách roku 1898 provedl první portrétní reliéf, plaketu děda Fr. Šlosárka, která se tak líbila učiteli, že ji dal odlít do bronzu a Španiel ji ciselováním dokončil. Ovšem zájem o kresbu a modelování je stále silnější a když končí jabloneckou školu v červnu roku 1899, je rozhodnut vstoupit na akademii výtvarných umění. Bylo sice třeba přemlouvat otce a vysvětlovat, že prodloužení odborného studia bude jen prospěšné pozdějšímu vedoucímu rodinného závodu, ale s pomocí učitelovou se mu to daří. A tak přichází s otcem k J. V. Myslbekovi. Ale chvíle byla nevhodná, zastihli Myslbeka v nedobré náladě. Lapidární odpověď: „Proč nejdete na uzenářství, sochařství, to je bída, z toho nic nebudete mít," zapůsobila negativně na jeho vstup na akademii.
I když Myslbekova odpověď a hlavně vyslovená obava o sochařových vyhlídkách ovlivnily otce pesimisticky, přece jen se podařilo přemluvit jej, aby se směl syn pokusit o přijetí na akademii výtvarných umění ve Vídni. Znovu tu přispěla připomínka toho, jak je účelné dobré vyškolení pozdějšího nástupce otcova. A zde byl přijat - vstoupil do školy rakouského medailéra Josefa Tautenhayma. Toto přijetí znamenalo, jak dnes vidíme v odstupu let, zachování Španiela českému sochařství.
Situace u Tautenhayma byla groteskní: Oficiální medailér Rakouska měl v prvním učebním roce Španielově jen tři žáky, které ponechával zcela jejich osudu. Profesor nekorigoval po celý rok, žák pracoval na jakémkoliv námětu a úkolu, aniž by se mu dostalo rady, nepracovalo se podle živých modelů. Žáci vyrůstali jako autodidakti a bylo ponecháno na jejich pozorování, vzdělání a nadání, aby se orientovali o sochařsko-medailérské práci. Mladý žák si vede velmi zdatně, pracuje výhradně na medailích a plaketách, navštěvuje musea a tehdejší výstavy, poučuje se v časopisech o starém i moderním umění, mnoho čte a využívá všech možností, které dává kulturní prostředí velkého města; v atelieru experimentuje a zkouší i nový materiál, opouští vosk pro vhodnější plastelínu k profesorovu údivu a překvapení. Dostává se mu zakázek, které mu vynesou tolik, že si některé práce dává odlít do bronzu. Ty pak vystavuje na konci školního roku a získává na akademii Gundelovu cenu (červen 1900).
Doma o prázdninách portrétuje babičku Šlosárkovou, příštího roku znovu děda Fr. Šlosárka (o vánočních prázdninách) a rodiče otcovy. Na akademii pokračuje velmi zdatně jako roku předcházejícího, vydatně mu pomáhají v udržování rozpočtu zakázky - modely uměleckoprůmyslových předmětů ze zinku a galvanoplastiky, vyráběné po továrnicku. Jeho studijní úspěchy jsou na konci roku odměněny zvláštní školní cenou akademie (Specialschulpreis). Z posledního roku ve Vídni, z roku 1902, je Portrét dívky, první dílo reprodukované ve Zlaté Praze, z téhož roku jsou i plakety strýce Hynka Šlosárka a dětí O. Schütze. Honorář za poslední plakety s cenou akademie za nejlepší ručně rytou medaili umožnily mu cestu do Itálie. Vydal se na ni v září a navštívil Benátky, Padovu, Bolognu a Florencii. A zde, před renesančním uměním, pod hlubokým dojmem, jaký u něho vyvolalo dílo Michelangelovo a Donatellovo, uzrálo rozhodnutí provždycky se věnovat sochařství. A odhodlává se ještě jednou pokusit se o přijetí do školy Myslbekovy. Po rozhovoru s malířem F. T. Šimonem, s kterým se seznámil v Benátkách, pozdějším přítelem pařížských let, spěchá Španiel, upozorněn, že je nejvyšší čas dostavit se k přijímací zkoušce, z Florencie do Prahy. Ke zkoušce jde přímo z vlaku, s batohem na zádech, nevyspalý a unavený. A obstál natolik dobře, že z dvanácti uchazečů byl přijat jediný přímo do Myslbekovy speciálky.
Rozhodnutí Španielovo vstoupit do školy Myslbekovy nevyšlo jen z náhlého popudu. Zrálo a připravovalo se již patrně dlouho a bylo i reakcí na jeho vídeňský pobyt, na onu Vídeň kolem roku 1900, uctívající G. Klimta, na Vídeň za vlády secese, za marného hledání stylu, který se měl zrodit z nové dekorativní stylizace. Španiela ovlivňovala i situace českého umění, které se orientovalo na onu část umění západního, jež skýtala možnosti růstu a pokračování. A právě Myslbek velmi uctíval francouzské sochaře XIX. století. Tehdy mladá generace uspořádala v Praze roku 1902 jednu z prvních zahraničních výstav Rodinových. Španiel zajel na tuto výstavu z Vídně a účastnil se i Rodinova zájezdu do Blanska na Moravu. Rozhodnutí vstoupit k Myslbekovi mělo tedy širší pozadí souvisící se situací českého umění, i když vyplynulo z dosavadní umělecké orientace žákovy a z touhy pracovat pod vedením sochaře, který vyznával realismus osobně i umělecky.
Prostředí Myslbekovy speciálky, kde se Španiel setkává s J. Štursou, V. Antošem, J. Krepčíkem, L. Herzlem, bylo určováno osobností učitelovou, jeho vůlí a suverénním vedením do všech podrobnosti. Pro všechny byla platná Spanielova charakteristika, jež souhlasila se vzpomínkami a popsáním Myslbekova učitelství: „Býti žákem Myslbekovým znamenalo pilné studium, tvrdou práci v ovzduší přísné pracovní discipliny." Práce ve škole Myslbekově, to byl přesný řád, studium realisticky zaměřené na všechny úkoly vytčené učitelem, jichž se účastní žáci speciální školy, mnohdy přizvaní za spolupracovníky učitelovy na jeho vlastních pracích. Zachovalo se několik prací Španielových z těchto let, které prošly korekturou Myslbekovou - tak plaketa J. Vrchlického, k níž seděl Vrchlický v atelieru na akademii, současná s bustou Štursovou, Šermíř, cena akademického šermířského klubu, plaketa Česající se žena, plakety pro krajinské výstavy v Pardubicích a Hořicích (obě bez korektury a vědomí učitelova) a několik prací dnes nezvěstných. Dva roky od října 1902 do června 1904 znamenaly pro Španiela veliké poučení o sochařské práci, velikou zkušenost, jejichž trvalé zisky se měly výrazně objevit v letech uměleckého zrání. A ještě jeden výsledek mělo školení u Myslbeka. Učitel brzy rozpoznal vlastní oblast vloh a nadání žákova — oblast reliéfu a medailérství - podporoval je a nabádal žáka k tomuto zaměření velmi důrazně, takže Španiel již v těchto letech nejen že sám nachází a tříbí svou přirozenou náklonnost k tomuto druhu výtvarného umění, ale je k němu i vnějšími okolnostmi veden. Myslbekovo nabádání souviselo i s praktickým záměrem Josefa Hlávky, mecenáše
a činitele tehdy rozhodujícího o uměleckých záležitostech v Čechách, obsadit Čechy všechny umělecké obory i učitelská místa.
Školení a léta učební u Myslbeka neprošla ovšem ani bez příběhů, událostí a incidentů, jak už plynulo z výbušné povahy učitelovy. Jeden z nich v červnu 1904, kdy Španiel dostal cenu akademie proti vůli Myslbekově, který byl přehlasován profesorským sborem, měl za následek rozchod učitelův s žákem, na štěstí dočasný, a předčasné absolutorium na akademii výtvarných umění.
Předčasné absolvování akademie vyvolalo rozhodnutí důležité pro celý život. Rozhodl se odejet do Paříže na delší dobu. Nově zařízený pražský atelier prodal V. Antošovi a požádal F. T. Šimona, pobývajícího v Paříži, o zprostředkující informace. Jakmile je obdržel, odjíždí začátkem října do Paříže, kde jej na Gare de ľEst očekával Šimon. V drožce se rozhovořili a Španiel, když byl dotázán, co hodlá v Paříži podnikat, se svěřil se svými pařížskými plány. Cituji Španielův dopis ze dne 24. III. 1953, vzpomínající na tato léta: „Odpověděl jsem, že si najmu atelier a věnuji se studiu. „To máš tolik peněz?“ tal se mne. „ám necelých šest set korun, najmu si atelier za nějakých 200 frs (rozpočet svůj sestavil jsem podle pražských poměrů) a se zbytkem počítám vystačit tak devět až deset měsíců.“ - rozvíjím svůj plán. Dal se do smíchu. „Nejlevnější atelier, podaří-li se ti jej sehnat, stojí pět set frs,“ krotí můj optimismus. Vida moje zklamání, nabídl mi, abych s ním sdílel jeho atelier za obapolného placení činže (platil pět set frs.). Přirozeně, že jsem hned přistoupil na jeho laskavou nabídku."
Atelier byl ve XIV. okresu, za náměstím Denfert-Rochereau v rue Daguerre No 19, ve velmi živé ulici spojující avenue ďOrléans s avenue du Maine, v zadním traktu starého domu, jehož uliční frontu tvořila budova veliké prádelny. Byl v prvním poschodí, ke kterému vedly úzké dřevěné schody přímo ze dvora, nad přízemními sochařskými ateliery. Zde vedou studentský život, omezujíce otázku hlavních životních potřeb na nejnutnější. K Šimonovi a Španielovi se druží brzy mladý astronom dr. M. Štefánik, přechodně i malíř L. Strimpl, i jiní známí a přátelé, třebas jen na čas pobývající v Paříži. Ovšem vezdejší starosti jsou věcí vedlejší, hlavní je přítomnost v Paříži.
V Paříži se věnoval medailím, plaketám a reliéfům. Na sto prací z let jeho pařížského pobytu (1904-12) dokládá stupňující se výtvarné zkušenosti umělce, který zná a který pronikl zákony tohoto druhu výtvarného umění.
Sledujeme-li hlavní z nich, znamená to sledovat od začátku české medailérství na projevech typických: A nadto mnohé z nich jsou velmi úzce spojeny s vnějšími událostmi umělcova života. Z roku 1904 jsou plakety - Vyšívačka, první práce dokončená v Paříži, Myjící se žena, Dívka sedící u okna, plaketa sochaře L. Kofránka z jeho pobytu v Paříži, kdy tam pobýval se Štursou. Z roku 1905 je medaile Jiřího Lobkowicze, kterou uctila oslavence, dožívajícího se 70 let, Česká akademie věd a umění, Společnost nauk a Zemské museum. A co je důležitého - znamenala usmíření učitele s žákem. J. V. Myslbek vlastnoručním dopisem sdělil Španielovi do Paříže, že jej navrhl J. Hlávkovi pro Lobkowiczovu medaili a dotazoval se, zda přijme. Španiel přijímá, avšak s podmínkou, že mu budou Lobkowiczem poskytnuta nutná sezení. V odpovědi J. V. Myslbek souhlasí se Španielovým stanoviskem a navrhuje, aby přijel portrét provádět současně s ním, kdy bude pracovat na studijní bustě Lobkowiczově k jeho soše do pantheonu musea. Španiel rád přijal laskavou nabídku, přijel do Prahy a pracoval na portrétu v Myslbekově atelieru na akademii. Z téhož roku 1905 je portrét dr. M. Štefánika. Z roku 1906 jsou pak plakety: J. Janssen, ředitel meudonské hvězdárny, pí J. Janssenová, Chudá švadlena, Myjící se žena, Výstavní medaile. Z roku 1907 - prof. K. Zenger, prof. E. Denis, Pelikáni, Footbalista, Skokan (přes překážky) a Diskobol. Všechny jsou sledovány v Čechách s obdivem a uznáním.
Roku 1909 za pobytu v Brně, u příležitosti souborné výstavy, portrétuje dr. Kudelu a jeho paní, prof. J. Šímu a paní Šímovou, slečnu Tošnauerovou a pokračuje v letech 1910-11 v četných portrétních medailích, opíraje se o klasický příklad renesanční medaile.
Často předkládá své práce veřejnosti - obesílá výstavy v cizině i v Čechách. Zde vystavuje od roku 1905 pravidelně se spolkem výtvarných umělců Mánes, doma i v cizině, účastní se representačních rakouských uměleckých výstav v Londýně, Mnichově, Římě. V roce 1909 uspořádal v Brně společně s F. T. Šimonem soubornou výstavu, která byla později přenesena do Chrudimi, Hradce Králové a Plzně. Jeho práce nacházejí upřímný ohlas ve veřejnosti a kritikou je vítán jako jedna z nadějí moderního českého umění. Moderní galerie od svého založení kupuje jeho medaile, v roce založení byly zakoupeny dvě, dnes vlastní Národní galerie početný soubor Španielových prací.
V cizině, zvláště v letech pařížského pobytu, se účastní všech nejdůležitějších výstav přístupných cizincům. V roce 1905, jen několik měsíců po příjezdu do Paříže, obeslal jarní salon des Artistes français, od té doby obesílal pravidelně výstavy Salon Societé National a Salon ďAutomne a nikdy v nesmírném množství vystavených prací nebyla jeho účast v kritikách přehlédnuta. Jeho práce neušly pozornosti jiných zemí, kam je brzy osobně zván: v Belgii vystavuje téměř každoročně na Exposition de la libre Esthetique v Bruselu, na světových výstavách v Bruselu a Gentu (na obou odměněn stříbrnou medailí), obesílá výstavy v mnichovském Glaspalastu a účastní se mezinárodních výstav medailí v New Yorku. Francouzská vláda zakoupila umělcovy plakety pro museum Luxembourg již v roce 1906.
Roku 1907 na zájezdu trvajícím něco přes čtrnáct dní Španiel přichází zhlédnout sochařské sbírky musea v Londýně.
Pařížský pobyt, přerušovaný cestami do Londýna, Bruselu, Brna (1909-11), Vídně, Mnichova a několikrát do Prahy a Jaroměře, končí 1912. K návratu do Prahy došlo v okamžiku, kdy se společnost přátel rozchází. Touha po domově nalehla na Španiela po osmiletém pobytu pařížském více než kdy jindy a umělec se vrací v dubnu 1912 do Prahy.
Nachází si atelier v Bubenči na Letné, v ulici U akademie č. 11, přímo proti vchodu do akademie výtvarných umění. Majitel domu sochař Novák dodatečně přistavěl na Španielovu žádost atelier se dvěma pokojíky. Španielovi se dostává ihned několika zakázek - plakety Schönbornovy, plakety M. Alše, kterou věnoval SVU Mánes svému čestnému starostovi k 60. narozeninám. Podle této plakety vytvořil medaili jako prémii spolku Mánesa. Téhož roku v listopadu portrétuje manžele Bartoňovy v jednotlivých bustách a v plaketě jako dvojportrét.
K medailím a plaketám, jejich počet se stále rychle množí, věnovaným převážně portrétům (dr. A. Dvořák, Věra a Z. Čerychovy, B. Čerych, prof. J. Zubatý, rodiče umělcovy, F. X. Šalda), ale i námětům figurálním (tak medaile S. K. Slavie, návrh medaile na prémii SVU Mánes, velký reliéf U moře a jubilejní medaile k padesátiletému výročí založení Národního divadla, patřící k základním kusům českého medailérství) přibývá bust a soch volné plastiky. V nich se objevuje stále silnější navazování na příklad Myslbekova díla, stále jistotnější spolehnutí na realismus, neboť právě v portrétu je rozhodující zpráva o skutečnosti a zachování celé složitosti přirozeného tvaru. Jsou to busty arch. J. Plečnika, dr. T. Černého, J. Růžičky, malíře J. Preislera, Lidy Rudlové, všechny z roku 1917. Z následujícího roku je proslavená hlava J. Vojnoviče. Byla modelována za návštěvy Vojnovičovy v Praze na jaře 1918 u příležitosti oslav padesátého výročí založení Národního divadla. Cituji ze Španielova dopisu pasáž dokumentující vznik této práce:
„Hlava I. Vojnoviče byla zhotovena za dvě a půl hodiny inclusive krátké přesnídávky, odbyté ve vedlejším pokoji. K jeho portrétování byl jsem vyzván Jaroslavem Kvapilem na večírku předcházejícího dne v Hanavském pavilonu. Bylo smluveno, že mi bude patnáctkrát až šestnáctkrát sedět. Místo sjednané doby devíti hodin dopoledne dostavil se příštího dne a přišel se vlastně omluvit, že ujednání nemůže dodržet, poněvadž po návratu z večírku nalezl v hotelu policejní rozkaz, aby do 24 hodin opustil Prahu. Podařilo se však jej přemluvit, aby poseděl alespoň na skizzu. Protože byl hladový, nesnídal toho dne, požádal jsem doprovázejícího jej p. Ottu, aby zašel do mého bytu, bydlel jsem tehdy na Letenském náměstí, a vyřídil mé ženě, aby poslala něco k jídlu pro Vojnoviče. Byl-li již předtím velmi neposedný, po této kolaci, zapité lahví bordeauxského, jako kdyby do něho všichni čerti vjeli. Byl tak neklidný, že chvílemi jsem se obával, aby z „dréšajby" nespadl. Po druhé hodině nebyl však již k udržení, sestoupil z točny, a přes mou žádost o půlhodinné prodloužení, omluvil se, že musí připravit svá zavazadla a vykonat několik návštěv na rozloučenou. Nepřikryl jsem hliněný model ani vlhkým hadrem a doprovodil ho k tramvaji. Šel jsem pak domů, něco pojedl a lehl jsem si po třetí hodině odpoledne a spal nepřetržitě do osmé hodiny ráno. Byl to nejdelší můj spánek v životě. Obával jsem se však jít do atelieru, že bych neodolal pokušení nějakým zásahem zpaměti cokoliv upravovat na studii. Vzkázal jsem proto Sylvestrovi (štukatér akademie), aby model odlil do sádry. Není skutečně na této hlavě nejmenšího doteku po skončení seance." -
Ve válečných letech žije Španiel v Novém Městě nad Metují (od roku 1914) s občasnými zájezdy do Prahy, kde si stále ponechává atelier a udržuje živé spojení s přáteli umělci i s představiteli politického života. Roku 1917 počíná jeho pedagogické působení. Španiel je jmenován po odchodu C. Kloučka do pense profesorem uměleckoprůmyslové školy, ujímá se školy dekorativního sochařství a setrvává na škole až do roku 1919. Okamžitě nově organizuje školení, od let zastaralé a pokulhávající za současným vývojem moderního umění, a připravuje školu a její žáky na nové úkoly v očekávaném novém státě. Roku 1917 se žení s Lídou Rudlovou.
Roku 1919 opouští uměleckoprůmyslovou školu a přechází na akademii výtvarných umění. J. V. Myslbek, odcházeje do pense, navrhl Španiela primo unico loco profesorem medailérské školy, zatím co svou vlastní školu odevzdal J. Štursovi, do té doby profesoru medailérské školy akademie. Po letech Španiel vylíčil okamžiky těchto změn, když se šli se Štursou rozloučit a poděkovat Myslbekovi, v žákovsky oddaném článku Můj učitel (Výtvarné umění II., str. 279).
V novém státě je Španiel povolán výtvarně vyjádřit a zpodobnit život nové republiky. Budují se památníky, stavějí se pomníky, výtvarná umění mají připomenout děje souvisící se vznikem státu a jejich nositele i významné postavy české historie.
Dostává se mu množství úkolů, k nimž jej předurčuje jeho dosavadní činnost, - vedle medailí, plaket, návrhů mincí pracuje na hlavách, bustách a velikých pomnících. Jsou to léta vypětí sil a usilovného soustředění k práci. V takové situaci vnější životopisná data, kterých je ostatně poskrovnu, se kryjí s chronologií díla a se soupisem prací - data vzniku prací umělcových jsou i daty životopisnými. Proto nutno uvést právě pro toto období sochařovo alespoň hlavní práce, i když sledování výtvarného vývoje umělcova není úkolem této stati.
Z prvních prací je návrh medaile pražské university z roku 1919. Námětem bylo zvěčnění původního pojmenování „Universita Karlova"; medaili se dostává slavnostní nadnesené formy souznělé s prvními okamžiky republiky. Razila se později, až v roce 1922, neboť mincovna, kterou republika obnovovala v Kremnici, nebyla ještě uvedena v činnost. Španiel se sám zúčastnil při výstavbě nové mincovny, přispěl radou i účinnou pomocí, obstaráním prvního stroje do vybavení - redukčního stroje typu Janvier.
Téhož roku 1919 se počíná sochařova účast na soutěžích, později pravidelná a přinášející povětšině udělením prvních cen vítězství a provádění prací. Ministerstvo školství vypsalo soutěž na československé mince. Španiel se účastní 23 sádrovými návrhy a pěti mincemi, raženými ve Vídni. V četně obeslané soutěži získává dvě první ceny (Štursa jednu první). Modely všech mincí doleji uvedených vznikly v roce 1921.1 když se ihned nerazily československé mince, neboť mincovna nebyla náležitě vybavena, v letech 1921 až 1922 se přistupuje k ražbě podle návrhů Španielových. Razí se postupně mince 20haléřová, 50haléřová, l korunová, 10, 5 a 2haléřová. Význam těchto nových mincí byl dalekosáhlý, jak potvrdil výtvarný vývoj třiceti let. Jsou brzy obdivovány v sousedních státech, kde ovlivnily výtvarnou podobu mincí. Nové výtvarné motivy - klasů, snopů, architektonických motivů - se později objevily na mincích německých, francouzských, rakouských, které napotom byly oproštěny od vavřínových a dubových věnců do té doby výhradně používaných.
Námětově se k těmto pracím na mincích, které obsáhly většinu sochařova času roku 1921, řadí soutěž na dukát v roce 1923. Španielově návrhu ve spolupráci s J. Bendou byla udělena první cena. V těch letech je sochař zaměstnán v nejrůznějších oborech sochařského projevu. A nelze nepozorovat jeden moment důležitý pro charakter díla: Je to přijímání přímých určitých objednávek četných pomníků a účast na mnoha soutěžích, z nichž nejdůležitější je účast na soutěži na hlavní dveře katedrály sv. Víta, která je vypsána roku 1927, Za spolupráce V. H. Brunnera obesíla ji návrhy, které ze soutěže velmi početně obeslané vycházejí vítězně. Tato soutěž byla jedním z největších uměleckých úkolů tohoto období. Šlo o 16 vysokých reliéfů, o 2 veliké reliéfy čelní pro prostřední dveře, o 2 plastické mříže stejné velikosti jako předešlé, o 16 malých poprsí (stavitelů a stavebníků chrámu), a modely plastických lišt, dveřních rukojetí a ozdobných růžic — všechny ručně provedené — vcelku o 36 figurálních modelů mimo uvedené ozdobné a rámovací detaily. Reliéfy samy obsahují na sto figur.
Od konce května 1927, kdy byla s výtvarníky uzavřena smlouva, do konce dubna roku 1929 trvala práce na definitivních modelech. Sledování jednotlivých stadií vývoje, prvních schůzek sochaře a malíře, určení námětů prvních soutěžních návrhů, vzájemné spolupráce umělců až do onemocnění a smrti Brunnerovy, kdy odpovědnost i řešení dotud nedozrálých komposičních otázek padá na sochaře, sledování změn komposičních i ikonografických — řešených na poradách s dr. J. Schránilem a dr. J. Cibulkou — uvádí nás dobře do obsáhlé historie vzniku díla i k metodě sochařovy práce a dokládá pracovní vypětí umělcovo, jenž byl nadto zaměstnán současně na několika závažných úkolech dalších. Rozpětí sochařovy činnosti v letech, kdy se prováděly reliéfy na dveře katedrály, tedy 1927-29, dosvědčují ještě četné jiné práce, na př. návrh jubilejní desetikoruny, peníz svatováclavský, zlatý peníz zlatodolu Roudný a četné soutěžní návrhy na pomníky.
Ovšem účast na soutěžích i přímé objednávky velkých prací a provádění definitivních modelů jsou jen jedním, byť podstatným úsekem Španielovy činnosti v dvacátých a třicátých letech. Věnuje se současně portrétu ještě častěji než v dřívějších obdobích, ať už v medailích, plaketách, hlavách a bustách. V zesíleném zájmu o povahové rysy osobností, které procházejí jeho atelierem, či v rekonstrukci podob mužů našich dějin a našeho uměni rozmnožuje galerii českého sochařství o velký počet osobitě viděných portrétů. Bylo možno se spolehnout i na jeho umění medailérské, osvědčené při nejrůznějších příležitostech, kdy vytvořil obsáhlý počet plastických miniatur, realisticky po jatých medailí.
V letech mezi dvěma válkami přibyly k vlastní umělecké činnosti sochařově rozšířené úkoly pedagogické na akademii, naší nejvyšší umělecké škole, kde se Španiel věnoval celé jedné generaci žáků. V letech 1937-39 je zvolen rektorem Akademie výtvarných umění. Účastní se i nadále pravidelně členských výstav SVU Mánes a representuje československé výtvarné umění na všech výstavách, které nový stát pořádá za hranicemi. K těmto údajům lze uvést každoroční prázdninové cesty do ciziny, jejichž cílem byly umělecké sbírky evropských museí.
Čas druhé světové války byl z nejtíživějších období, jež bylo umělci prožít: Zatčen se svou ženou 17. září 1942 pro účast svého syna Ivana v zahraničním odboji, byl vězněn po tři léta v koncentračním táboře. Nejprve v Malých Svatobořicích, později v Kounicových kolejích v Brně. Ale i zde výtvarné umění jej spojuje se životem - kreslí zpaměti Suka, Smetanu, Mánesa a později, opět transferován do Svatobořic, když za pomoci českých lidí dochází za domnělou prací do Kyjova, portrétuje kyjovské přátele.
Léta strádání a utrpení žil se svou ženou v naději, že po skončení války se setkají se synem Ivanem. A tehdy, v květnu 1945, již osvobozeni, na cestě do Prahy, dovídají se v Brně, že syn Ivan, nadaný student lékařství, první dobrovolník čs. armády ve Francii, který prodělal celé tažení napříč Afrikou od Point Noir přes rovník do Maroka, padl koncem listopadu 1944 v blízkosti Rýna.
Po návratu do Prahy práce v nově organisované akademii výtvarných umění upoutává sochařovu mysl natolik, že ponenáhlu nabývá rovnováhy po tolikerých útrapách a velkém otřesu nad zprávou o úmrtí milovaného syna. V akademii je znovu zvolen rektorem na léta 1946-48. Ve své sochařské práci věnuje se úkolům, které ukládá umělcům lidově demokratická republika a její instituce. Účastní se zahraničních výstav československého umění ve Vídni, Budapešti, Berlíně, Paříži, Drážďanech, Bukurešti a Moskvě, na nichž bylo zastoupeno české sochařství i všech výstav domácích se Spolkem výtvarných umělců Mánes, s Českou Akademií věd a umění i obou přehlídek čs. výtvarného umění v Jízdárně pražského hradu.

Životopisná data

Životopisná data