Mikuláš Medek klasikem?

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Týdeník rozhlas
rok vydání: 2002
ročník: 12
číslo: 24
počet stran: 1
počet reprodukcí: 1 čb
strana: 4
jazyk: český

poznámka:
-
Důvěru v to, že skrze současnou velkorysou retrospektivu v Galerii Rudolfinum bude malíř Mikuláš Medek (1926-1974) konečně vnímán jako klasik českého poválečného umění, vyjádřil ve svém pozdravném textu pro katalog i Václav Havel, jenž nad výstavou také převzal prezidentskou záštitu. Můžeme se tedy ptát po příčině, proč se tak - zcela samozřejmě - nestalo již dříve. Důvodem může být jednak přežívající a poněkud deformované vnímání Medka především jako „zakázaného" autora z dob totality. Druhý důvod s tím prvým úzce souvisí, týká se však spíše odborné veřejnosti - jejím dosavadním úkolem bylo pohled na Medka oprostit právě od vlastních minulých dezinterpretací, daných před rokem 1989 „konspirativně jinotajnou" obhajobou malířovy práce ve vztahu k tehdejším ideologickým a politickým danostem, či - později - naopak zdůrazňováním mimouměleckého faktoru „nesmiřitelnosti" či dokonce „odbojnosti" veškerého autentického, neznormalizovaného umění. Aniž by současná teorie a historie umění chtěla či mohla Medkovo dílo vyjímat z dobového kontextu estetického i ideologického (např. specifičnost dopadu a ohlasu surrealismu, existencialismu či strukturální malby v českém intelektuálním a uměleckém prostředí, či etická rozporuplnost samotné situace 50. a 70. let), je nyní už možné a nutné vnímat je samo o sobě. Tedy i natolik bezprostředně, jak to činí mladá generace, pro niž se Medek stává klasikem zcela přirozeně, a to i s riziky, které z takovéto danosti vyplývají. Ostatně je to právě mladá generace, která si teď poprvé (neboť předchozí velká Medkova retrospektiva proběhla v Praze už před dvanácti lety) může učinit ponětí o rozsahu, intenzitě a proměnách autorova díla.
Z hlediska tohoto nového pohledu může spontánní divácké recepci jistě napomoci ne zcela samozřejmé (neboť pracnou precizností, jakož i tvůrčí bolestností nastejno vykoupené) spojení evidentní významovosti obrazů a jejich maximální výrazové „dotvořenosti" ve smyslu estetickém. Medkova práce s kompozicí, strukturou i koloritem dala vzniknout dílům nadaným krásou jakožto estetickou kategorií mimo čas a prostor. Z dnešního pohledu se tak mohou jevit nepochopitelnými, leč proto stále varovnými, dobové oficiální zákazy i různé výpady „ve jménu pracujícího lidu", argumentující (a nejenom v letech sorely) arzenálem výrazů jakoby vyvstávajících z nacistických definic „zvrhlého umění". Právě na této výstavě si můžeme uvědomit jak příbuznost, tak překvapivou nespojitost, nepropojenost dob a časů. Stejně jako to, že tolik přežilý, pragmaticko-cynickou současností až kamsi k uměleckým mýtům odsouvaný obraz „osamělého, trpícího a zneuznaného génia" je historicky vzato velmi nedávný. Od Medkovy smrti nás dělí necelá tři desetiletí.
Leč časy se mění směrem k zadostiučinění. Ojedinělost současné výstavy je dána především unikátností souboru zhruba 150 obrazů, jež nepocházejí jen ze stálých expozic domácích galerií, ale i ze soukromého majetku veřejných zahraničních sbírek i jednotlivců, mezi nimiž se pochopitelně nalézá množství děl u nás dosud nevystavených. Připomeňme ještě, že výstava, trvající do 18. srpna, je obohacena nebývalým množstvím doprovodných programů, tedy přednášek, koncertů, „medkovského" sympozia či vzpomínkového setkání.

objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení